Tady na literu jsem jediný

Omlouvám se, těžko se mi skládají slova v opilé mozaice... Byla to dlouhá chvíle, co jsem vyšel ven, abych se prošel...Jen já a noc, jen já a hvězdy na tmavočervené obloze...ach mám tak těžké ruce, nevím kolik toho napíšu...nelituji probdělé noci, dává mi alespoň částečné naplnění. Povídal jsem si s hvězdami, opět mi neřekly ani slovo, ale vím, že nemohou být špatné, snad moje prosby vyslyší a dají mi odpovědi na moje otázky: "jsem příčinou vlastního neštěstí? jsem špatný člověk? ubližuju lidem?", tolik bych si přál vědět..co jsem zač... Líbám listy a hladím je, když objímá mě mlha...a pískám si pod mostem nové melodie..je to úžasný zvuk, ve chvílích, kdy slyšíte padat listí.. A matka se mě ptá jestli mám rozum, ať koukám jít spát...ale ať mě nechá být, vždyť je to můj život, ačkoliv vím, že bez ní bych tu dávno nebyl...že žiju jen, abych nezabíjel její sny, protože vím jaké to je, když umírají ty mé... Uvědomuju si, jak je můj život prázdný, trápí mě to...taková samota, taková zoufalost..snad nikdo to tak nemá, to jen já..Kdybych měl nekde žít bez lidí asi bych se úplně zbláznil, dělá mi to problémy už nyní... Doufám, že to vydržím..alespoň kvůli matce.. ale je těžké žít v osamocení.pro mě určitě..vždycky jsem si tolik přál být někomu nablízku...milovat a cítit lásku...a naproti tomu jsem sám...ve vlastní ubohosti s touhou jít pryč... asi je to můj osud..a já se za něj vážně nemám rád.. vím, že nikdo nepomůže, ne doopravdy, všichni mají vlastní problémy..a ty moje nikoho nezajímají..to já bych rád pomáhal...tam kde je to třeba, možná takovým lidem, kteří jsou zoufalí tak jako já...ale stál by někdo o mojí pomoc? o mě?... a tak jsou tři hodiny ráno...a já si tu vylívám vlastní srdce...úplně na nic...protože pro nikoho nic neznamená...raději bych neměl vůbec dýchat...