Závislá

Jsem závislá. Včera večer se moje slabost projevila v celé své míře. Přičichla jsem k rudé růži s takovou vášní, až mi příjemně přejel mráz po zádech. A teď její vůní nemůžu vyvětrat z hlavy. Moji lehoučkou mysl omývají bouřlivá moře všedních malicherností a ona těžkne a utápí se v nich. Ale proč? Vždyť stačí si jen vzpomenout na tu krásnou květinu a hned by zase plula v poklidných vodách výšin. Jenže ta šedivá realita, co už tak dlouho sedí ve školních lavicích, mi pořád skáče do řeči, do toho čokoládového ševelení milenců, které tak dobře chutná po nejjemnějších pralinkách. A já je chci hltat. Anebo spíše poznávat. Vždy každý den trošku jinou. Už teď trpím hlady a kručí mi v srdci. Stýská se mi. Skutečnost mě nudí, je tak nezajímavá a zbytečná. Chtěla bych si lehnout pod rozkvetlou višeň, slastně zavírat víčka před teplem a světlem slunečních paprsků a zabývat se jen krásou. Krásou stromu nade mnou, krásou zamrzlého okamžiku a krásou své zamyšlenosti. Obdivovat se, jak obyčejné v očích zamilovaného hezkne. Podivovat se času, že jinak plyne s ním a jinak bez něj; jednou rychle a pak pomalu a vleče se stále víc a víc, jak se přibližuje den, kdy se zase uvidíme.
A tohle všechno mě tak zaráží, tak mate. Zní to jenom jako pohádka, jako sen, o kterém si nemohu být jistá, jestli je jen snem nebo… Nebo lží! Ale je příliš brzy na černé můry, a proto jsem ráda, že se mohu nechat unášet úžasnými, snad ne vzdušnými, zámky.