pravda

Ach kéž bych měl to srdce ti říct, co všechno cítím...tolik zklámání, tolik trápení, jen pro tebe...sama jsi zvolila, abych tě zapomněl...abych tě ze srdce vyhnal..jak jsi jen mohla? Jak jsi jen mohla svou lásku...mi dávat..jak jsi mohla zapomenout. Moje zklamání se nedá a nedalo vyjádřit...dalas mi naději, abys mi ji vzala..abys umlčela má přání a mé sny.. Pořád k tobě necítím tolik špatnýho, abych dokázal říct pravdu, pravdu jak se bez tebe cítím, jak umírám zevnitř...jak moc ..hrozně moc.. vždyť ty jsi zlomila..všechno..všechno hezký co jsem v sobě ještě držel..a já ti to nedokážu říct..upřímně ne...všechnu naději a víru a lásku..vše jsi pohřbila...proč? ...tak proč? Když mi říkáš..že jsi cítila moji lásku, že jsi byla ráda ...že nelituješ..že jsi byla šťastná ..ty nevíš, jak moc mě tohle mění...jak mě to trápí...takové umírání v sobě samém..já...kéž bych mohl utéct...nebýt tu..tolik bych si přál nežít, od tý doby můj život..opět nemá smysl dobře to vím.. jen si přeju se neprobudit...všechno pro mě ztratilo význam. Je mi líto, že tvá láska...uvadla..tak moc líto..nechci si to přiznat...nechci ale pořád k tobě cítím tolik...k čertu se mnou..ubohým opilým chudákem, kterýmu když na někom skutečně záleží tak akorát se akorát trápí.. kéž bych mohl prostě odejít..to je ta pravda co ti nesmím říct..pravda je, že bych si přál nežít dál na tomhle světě...už opravdu ne..