Největší vytrvalec

Maratonec s největší vytrvalostí, všechny nás jednou zastihne myšlenka na něj, vlastně nejednou, několikrát za život. Celý život s ním zápolíme, nikdy nevíme, kdy přijde jeho konec, ovšem až přijde, zcela jistě to poznáme. Co se tu snažím naznačit? Těchto pár vět pojednává o čase. Proč zrovna o čase? Jednoduché, kdo z vás se někdy nezamyslel nad tím, že běží rychle, plyne, téměř se podobá řece, někde je začátek, někde konec, ale ten konec je v nedohlednu. Čas vypršel, pacient zemřel, ano, i takto to končí, bohužel. Každého z nás to jednou potká. Všichni zemřeme, abychom uvolnili místo pro nově se rodící.
Vzpomeňte na svá školní léta, kdy jste si říkávali, jak už chcete být dospělí, dělat svá rozhodnutí a teď se zamyslete, jaké je to teď? Když už jste třeba někteří dospělí, dokážete se rozhodovat sami za sebe? Přáli byste si vrátit čas, anebo byste zůstali v této pozici? Nebo se chcete posunout vpřed?
Při psaní tohoto slohu, úvahy, dá-li se to tak nazvat, přemýšlím nad časem. Nad tím maratoncem, který stále běží, dál a dál, ale když se zastaví právě ten váš běžec, už se nerozpohybuje, už nedokáže znovu běžet. Nebo snad ano…?
Začíná nový školní rok, žáci nastupují ke své části úkolu, který musí plnit. Říkají si, kolik jim zbývá ještě měsíců, takového času, jak to v té škole jen vydrží? Přece se nedá někde sedět 10 měsíců. A nyní, aniž by si to uvědomovali, nastal konec a čas letních prázdnin. Co se stalo? Kam zmizely ty měsíce? Ještě nedávno jsem si přece říkala, že celý rok tam nemůžu vydržet a teď mi to přijde jako týden, den, možná jen jako sen, všechno je pryč. Přešlo to jako nic. Lehký vánek, zavál a byl pryč.
Není to jen o 10ti měsících, kam se podělo mých 17 let? Někam se ta léta ztratila a jsou nenávratně pryč, fuč. Zdá se mi to neskutečné, když pomyslím, jak dlouho trvá jeden rok, pak jak dlouhých je 17 let? Dlouhých, vlastně trocha nadsázky, ono to všechno uteče jako voda, to nejraději používá babička, když přijdu s dalším vysvědčením. A přesto je to dost dlouhá doba, dost dlouhá doba na to, abyste si stihli uvědomit, jestli vám život za něco stojí, dost dlouhá doba na to, abyste se stihli zamýšlet nad různými věcmi, víte, jaké máte aspirace, hodnoty.
Čas plyne, život se blíží ke konci. Ano, ještě spousta času zbývá, možná, spousta zážitků, snad jen těch hezčích, nových známých, přátel, třeba i nové zaměstnání, možná přehodnotíte dosavadní život a rozhodnete se s ním něco udělat. Na to vše je stále dost času.
Zastavte se na chvíli, kam stále tolik chvátáte? ČD, neboli času dost, tuto zkratku jsme používali před pár lety a mysleli si, jak je geniální. Opravdu času dost? Jaký je váš názor? Nebojte, na chvíli se zastavte a zamyslete se, tím nic nepokazíte, každý se přece potřebuje na chvíli zastavit. Dobře, čas běží rychle, myslíte, že to je ten důvod, proč každý někam spěchá? Snaží se snad dohonit ten čas, ten samý čas, který je maratoncem běžícím dlouhé tratě, ale zároveň i sprinterem? Všechno je dnes strašně uspěchané, samý stres, deprese, člověk se snaží jít, jak nejdál to jde a občas přehlédne nějakou tu překážku. Zakopne a než se zvedne, uplyne spousta času. Pak ho musí dohnat a spěchá tedy ještě více. Nebylo by lepší, kdyby se tolik nehnal dopředu a té překážky si všiml? Vlastně by neztrácel ani ten čas, pouze by držel svoje tempo, které je zároveň i bezpečné, bez ztrát, bez různých újem.
Vlastně se snažím ukázat, i když to tak zřejmě nevypadá, že času bychom si měli vážit, nikdy nevíme, kdy ten náš vyprchá. Neměli bychom se zbytečně hnát dopředu, pokaždé nám něco cestu překazí, přijde vlna zklamání, ztráta toho cenného času a přitom se to nemusí vůbec stát.
Važte si času, užívejte si, co nejvíce to jde. Nikdo vám ten ztracený čas nikdy nevrátí, pak vám zbudou jen oči pro pláč, lítostivé myšlenky, ale neustále jedete dál, nekompromisně se blížíte k smrti, není vhodná doba na lítost, snažte se užívat si. Zazní gong se závěrečným hlasem oznamujícím konečnou stanici a s žádostí vystupte si prosím, nastane konec.
A bum, čas vypršel a co jste vlastně měli ze života? Někomu se dařilo, někomu ne. Kdo zemře šťastný, přiznejte se?! Dokázali si užívat života, třeba i svých posledních chvil? Asi jak kdo, pravda, každému osud namíchal jiné karty, i když pozor, osud míchá karty, ale každý jimi už hýbe sám.
Čas, život, cokoliv je vlastně vzácností, každý z nás se rozhodne o ceně toho, jak vše přijme, jak se nad čím zamyslí a jak co pochopí. Každý z nás proklíná a miluje, já nejsem výjimkou. Proklínat a milovat totiž nemusí jen člověk člověka, můžete mít cokoliv ve své mysli, kde nikdo nic nevidí, takové vaše malé místečko, kde proklínáte, ale zároveň milujete.