Života úděl

...Věnováno vozíčkáři Jirkovi...

Jsem tak hloupá, tak slabá, když jsem se nechala svými myšlenky utápět v bolesti! Vždyť mám proč býti šťastná! Těch pár kapek hrůzy, těch malých kapek smutku, je na dně jen pár! Znám tolik duší…tolik lidských duší, kterým se dno v to oceánské, plné vody mění…Tolik jizev, jenž jejich tělo nosí, a tolik ran, jenž ještě stále nejsou zahojeny…A bojují! Upadnou a vstanou a zase upadnou a vstanou, stále dokola, nevzdávají to, protože to poslední stále ještě mají…naději. Naději, že vše se změní. Že po další ráně neupadnou, ale síla, kterou z předchozích pádů nabyli, jim pomůže jít prostě dál…

Vždycky, možná aniž bychom si to uvědomovali, máme proč se postavit a jít, kráčet dál…Vždy se najdou osoby, kterým kdybychom to vzdali, ublížili ještě víc…a vždy se najde něco, proč, kvůli čemu stojí za to žít! Jen to něco najít… uvědomit si, čeho jsem schopni v životě dokázat, co ještě chceme dokázat, a za co je třeba bojovat!

Těch mých kapek je na dně jen pár, ale už teď jsem o trochu silnější… Život je nevyzpytatelný a přináší mnoho bolesti, které budu muset zvládnout, překonat a jít dál… Snad najdu v sobě sílu zase bojovat…