O smyslu čtení knih od konce

Máme-li jistým a určitým způsobem pojednat o smyslu čtení knih, byla by to práce nadmíru zbytečná, ba ukazuje se dnes jako neoprávněná. Čtení knih je patřičným způsobem problematickou otázkou, se kterou se potýká soudobá vzdělávací politika leckterého státu. Do zájmu širokých vrstev lidí se dostává povědomí o hranicích a mezích toho kterého informačního zdroje. Přesto se ukazuje zřejmějším, že do popředí zájmu potencionálních „odběratelů“ informací se dostává valnou měrou internet. Tato bohatá a nepřeberná studnice informací a „znalostí“ atakuje každého, jež vlastní osobní počítač s přípojkou k nějakému druhu připojení k síti. Přesto není mou otázkou, tematizovanou a upozaděnou tímto úvodem, proč tomu tak je, nebo z jaké příčiny. I tak se na seriózní informace kvalitního charakteru nedá nějak čekat. Doba se dynamicky vyvíjí a již nyní se ukazuje, že každý informační a komunikační zdroj má své omezené možnosti. Z této, či jiné příčiny, ať je tomu jakkoli, je nutné se zaměřit v pozornosti jiným směrem. Na důležité evidence, které se týkají čtení.
Hovořit o nutnosti čtení by bylo házením hrachu na zeď. Soudobá kultura je nastavena jinak. Požaduje rychlé „zjevení“ požadovaného. Totiž toho, jak se tomu s danou konkrétní problematikou je. Hodláme-li zjistit, jak se ukazuje problematika vztahu duše a těla v antickém pojetí, není snazšího kroku než vztáhnout ruku ke knihovně, uchopit spis Aristotela O duši. V něm se ukáží zřejmé vztahy, které požadujeme si pro svou moudrost zjednat, totiž vztahy pojmů, vět a surového materiálu, který je připraven k našemu obrobení. Tedy neváháme a čteme. Případně, máme-li nutkání a potřebu, ulevíme tomuto chtíči po moudrosti tím, že ho upokojíme danou kterou knihou. Ano, stane se pro nás osvětleným, to co se na prvotní náhled neukazovalo zjevené. Jenomže než se spolu s autorem dostaneme ke kýženému cíli, totiž touze po vědění, komplexnímu a universálnímu uchopení reality, je třeba projít leckdy velmi složitou cestou.
Abychom se touto cestou nemuseli vydávat, případně nepotýkali se s „nudnou“ „líbeznou a něžnou“ omáčkou, která tvoří vatu, je třeba zjednat pro knihy novou cestu čtení a jejich interpretace. Nejsem průkopníkem na poli literatury. Přesto indexové čtení, heslovité a rejstříkové poznámky mají cosi do sebe. Ale o toto mi nejde. Vytrácí se důležité prostředí. Prostředí myšlenkového exkursu, které je působivým podnikem kvůli kterému mimochodem se vrháme do čtení daného čtiva. I když toto by bylo poněkud zjednodušující, a do této míry i simplifikující vyjádření. Nesmí se z něj vytratit hloubka myšlenky, prožitek a okamžik, který se v daném projevu snažíme zachytit, podržet si jej a do budoucna přetvářet a participovat na něm. Různí autoři mají různé způsoby psaní, leckteří čtenáři čtou každý po svém a každý rozdílně. Abychom vyhověli po zásluze všem, musíme si položit zásadnější otázky, do té míry i obecnější a v posledku i zásvětnější.
Základní otázkou, proč lidé se odvracejí od toliko inspirativní, plodné a mohoucné studnice myšlenek je problémové uchopit. Kdybychom se snažili si práci zjednodušit, a i v tomto smyslu ne ošálit, a nenamlouvat si chybné důvody, je třeba se povznést daleko a vysoko nad pouhý text. I přesto, že se někomu čtou detektivní romány lépe než dogmatické ideologické spisy, nemusí tomu tak být vždy. Každý druh specifické a speciální literatury má své kritéria pro čtení. U pohádek většinou hledáme motivy, které v nás budou vyvolávat spíše lačnost a nenasytnost po zjištění toho, jakým způsobem zvítězilo dobro nad zlem. Budeme-li číst například ale detektivní román, bylo by ukvapené odhalení pachatele povětšinou na škodu věci. A tak kriticky musíme posoudit do jaké míry, jak mnoho a na kolik jsme s to nechat příběh odhalit sám ze sebe. Na dalším příklad u však hodlám poukázat, že číst například dlouhé historické romány deskriptivně ukazující atmosféru, prostředí a lícící i kamen po kameni zašlých hradních sklepení je čtením nadmíru „nudným“ v tom smyslu, že v posledku čtenář si nemůže měnit historickou evidenci příběhu a je nucen přistoupit na hru autora, který ordinuje řád děje. Imaginace a obrazotvornost čtenáře-potencionálního autora a tvůrce nového rozvržení příběhu tak upozaďuje; děj se line po čistých, osvětlených a do té míry „upravených“ stezkách.
A rád bych teď provokoval. Má smysl číst knihu tak jak je objektivně konstituovaná, jaké jí bylo vtištěno podobenství? Jistě že ne. Vždyť již v klasické literatuře jsou motivy, které jsou dále prohlubovány, dále rozvíjeny, byť jinačím směrem, se zřetelem k jiným problémům. Možná právě z toho důvodu se ukazuje jako důležitější si tvořit subjektivní fenomenologické interpretace. Vyjít z věci samé, o tom není pochyb. Nicméně je třeba zohlednit osobnost čtenáře, který má rozličné kulturní, intelektuální, sociální statuty. Jinak například se bude číst Sherlock Holmes pro dítě, které nevidí obrazné metafory, jinak pro dospělého a jinak pro samotného autora. To vložené do textu, to co je nejniternější se zjevuje z různých pohledů. Přesto však, uvažujeme-li takto se zjeví pokaždé jiný Sherlock, i přesto že to je ten jeden a jediný, tvídově oděný, pobývající v zadýmaném pokoji na Baker Street 221B.
Z této čistě položené otázky je zřejmé, že číst knihu jedním úhlem pohledu je obtížné, a proto jediné čtení je téměř nemožné. Každého upoutá na ději něco jiného. Někoho postavy, jiného prostředí, třetího námět, čtvrtého například jemné zákulisní detaily. Hovořit proto o interpretaci podle „universálního kódovacího klíče“ nelze. Není to šifra jako na Enigmě. Je to přeci něco daleko hlubšího. V příběhu se sám ze sebe vydává autor. Ukazuje sebe, byť leckdy anonymně, ale i to je jistým pohledem tatáž veličina, pouze v negativním smyslu. Odhaluje se v příběhu osobní nasazení, častokrát také poselství, nebo odkaz, neřku-li poselství. Nechci přílišně psychologizovat, je to spíše nezdravé, ale pouze vyprovokovat diskusi nad tím, zda přílišná snaha o „normalizaci“, škatulkování a systematickou kategorizaci nepotlačuje a neupozaďuje některé aspekty, které jsou na nosné vlně příběhu. „Filologická vědeckost“ vytrhuje lidské z příběhu a dělá z něj analyzující surovinu, určenou pro zkoumání. A přitom jde o jediné; setkat se, pobývat u zdroje, nechat se jím živit a přílišně nezvědečťovat něco, co si přílišnou vědeckost nežádá a ani neobsahuje. Na druhé straně nemůže jít o nějaký moták, určený pro léčebnu psychicky chorých jedinců. Obsahovat by příběh měl děj, který je zištný, nicméně to, že v něm budou komponovány podprahové, skryté myšlenky se nikterak nevylučuje. Spíše naopak. Vyvolá to rozšíření rovin čtení. Taková literatura pak bude obsahovat více dimenzí, mnoho vrstev, na kterých se ukáže rozmanitost a v tomto ohledu i nejednoznačnost systematické kategorizace; katalogizace.
Návrh číst knihy a příběhy od konce není podnikem, který by na své logičnosti a konsistenci jakkoli potrácel.Ihned se hodlám s takovým návrhem obhájit. Proč, ptáte se snad oprávněně. Přesto až nastíním proč a z jakého důvodu, užasne většina čtenářů, jak prostá intuice mě vede k řekněme skromnému nepovrchnímu posouzení. Úvaha je vedena tím, jak moc mě vadí líbeznost, sladkost a rafinovanost autorů, vodit nás skrze logos, slova a pojmy okolo a neužívat slovní spojení vědečtěji, tedy tak že by pojmově směřovaly k postižení reality. Slova nejsou vodu tekoucí v potoku, která by jenom tak, svévolně a přírodně se udávala, ale jde o důležitosti, které se v nich odhalují. Nesou v sobě punc božskosti. Vždyť ty slova nám umožňují se setkat, jsou „prostředky“ komunikace s Druhým. O to přeci vždy jde. Nebýt sám, sám pro sebe, ale být otevřený. Pro druhé, pro svou obec, pro své pobývání na světě, které není jakkoli samo do sebe uzavřené pobývání si na privátním „písečku naší pomíjivé existence“.
Sledovat přeci podnikání, ve kterém si počíná autor, leckdy spisovatel, je extatickým požitkem pro čtenáře. Nemá jít o hédonickou slast ze čtení, ale o extázi jiného charakteru. Nejde o požitek pro samý jiný požitek, ale o požitek sám pro sebe. Ten který je nesmyslný v tom smyslu, že jiný požitek nesleduje. Chtělo by se mi říci, že je samoúčelný, ano, to by bylo přesnější. Tak tedy, vydáme-li se s tvůrcem, osobou kreativního vzezření, na podnik který je jako putováním po zarostlém pralese, ve kterém si cestíme cestu. Je to náhodná cesta, kladení vědomí pojmů, která se odvíjí po předem ne-predikovatelných místech. Zavádí nás na různá místa našeho komplexně extenzivního vědomí. A to je to, oč mi jde. Být dobro-druhem, přidat se na dobro-družnou stezku. Tedy připojit se k dobru a být jeho druhem. Přítelem na život a smrt, který nás k sobě svým přátelstvím připoutá. Vědomí, jakkoli to současná psychologie neodhalila, je dobro-družný element. Prosekávat se obtížnou stezkou, je vzrušující víc, než číst nudně linii příběhu. Vzrušující mi přijde více stopovat proces myšlení druhého, družit se k němu a pobývat u něj. Ne číst hotový organický celek, ale podílet se na jeho tvorbě. Tím, že sledujeme linii s autorem, sledujeme motivy, které mu klade kladoucí vědomí do cesty, a zjednává si své právo na umístění, na kladení před sebe a v tomto smysl do dějové linie. Nehodlám snad ze svojí skromnosti pohovořit ani o básních. Ty jsou v nastíněném ohledu ještě více vzrušující. Je to skok z „kamene na kamen“ v propasti poutající nás logickou konsistencí. Tak jde o cestu přes práchnivý most, kde pole jsou pouze body na které opatrně vstupujeme a čekáme, zda-li udrží nás, před pádem do světa mechanického uchopování reality.
A to snad za to stojí za ten podnik.