Sám

Zrovna sedím v učebně informatiky, máme spojenou hodinu. Můžeme dělat co se nám zlíbí...já píši sem.

V těchhlech okamžicích se cítím nejvíc sama. Ve škole, kdy ve třídě jsou mí vrstevníci. Ve škole, kterou jsem si vybrala. Ve škole, na kterou jsem šla, abych měla změnu. Ve škole, lépe řečeno na gymplu, na kterou jsem se těšila- noví lidi, noví kámoši.

(Myslela jsem si, že tam budu mít stejné kamarády, snad i lepší, co jsem měla na minulé škole. Oni mě znali 7 let, někteří 4.... a měla jsem s nimi skvělý vztah. Byla jsem jejich zpovědník a já sama jsem měla taky zpovědníka. Ale jde o to, že o ni mě znali předtím... než přišla psychická šikana... od té doby se ze mě stala tichá myška..... ale když jsem měla lidi kterým věřím-tak to bylo fajn.... zábava, pohoda.... domov. )

Všichni si už za ty dva měsíce utvořili své vlastní kroužky zábavy... o přestávkách klábosijí spolu a říkaj si zážitky co dělali včera odpoledne.
A já? Já sedím v první lavici, nohy na židli a dívám se na ně. Jako závistivý a i zoufalý had. Cítím jak se mi svíjí žaludek. Jako žárlivý had se jen tak na ně čučím.
Zkoušela jsem to napravit. Ale jakmile jsem něco zkusila abych se do nějakého kroužku..... abych se mu přizpůsobila-aby se se mnou bavili..... to vypadalo, že jsem vtěrka. A tak sedím jako had a pozoruji je.