Jak smutné a lehké...

Lidé občas dělají věci, kterých poté litují, ačkoliv se jim v daném okamžiku zdají jako to nejsprávnější, co mohou udělat. Koušou se pak do zatnutých pěstí, zpytují svědomí, přemýšlí, jak by život vypadal, kdyby onu věc nikdy nevykonali. Pláčí, poté se smějí svému pláči a poté se nenávidí kvůli tomu, co cítí. A přitom je vše tak jednoduché. Miluj a buď milován. Vše je hrou okamžiku. Hodem kostkou, kdy předem víme, že máme malou šanci, že vše dopadne tak, jak chceme. Přesto se neudržíme a hážeme, hazardujeme se svými životy a doufáme, že tentokrát hodíme požadované číslo.

Je to vše tak krásně lehké a zároveň smutné, když se oddáváme svým tělesným pudům. Vznášíme se nad svými touhami, nemyslíme na následky, nad kterými poté pláčeme. A slzy skrápí zrcadla posledních dní. Je to atentát v posteli, je to volání o pomoc a zároveň záchvěvy štěstí.

A proč? Jsme pouze odlesky dnešní doby? Jsme děti prázdnoty? Hledáme to, po čem toužíme, a když toho dosáhneme, zahazujeme to v dál? Můžeme milovat? Myslím doopravdy milovat. Těšit se, jak půjdeme ven a nebudeme myslet na nic? Budeme se toulat setmělým městem s lahví v ruce a povídat si o tajemstvích? Nedokážu si to představit. Vědomí mi to nedovolí. Snad jen to, otupělé alkoholem. Střízlivá mysl mi neustále našeptává, že jsem šťastný, ačkoliv nejsem. Nalhávám si, že nic a nikoho nepotřebuji, jen sebe. A druhým dechem dodávám, že to je lež a potřebuji se někomu vyzpovídat ze svých hříchů a tužeb. Jsi ochotna naslouchat mým vzlykům?

S přibývajícím alkoholem v krvi myšlenky nadále přichází. Jsou chmurné. Přemýšlím nad minulými a přítomnými láskami, jak jsem jim nikdy nedokázal říci pravdu. Tu jednoduchou větu, která se už pro mnoho lidí stala jakousi frází bez významu: "Mám tě rád!" Tato tři slova pro mě mají význam. Ať jsou jakkoliv hezká, mám pocit, že bych jimi ublížil.

Člověk nechce být milován, a zároveň je to jediná věc, po které touží. Lžeme si do vlastních očí a jsme naoko šťastni. Chlubíme se přátelům, jak jsme spokojení, ačkoliv nás zevnitř sžírají temné nápady. Zabloudili jsme v bludišti vlastních lží, takže už vlastně nevíme, co chceme. Ten chce tu, a ta zas toho. A stejně všichni toužíme po někom, kdo by nás večer před spaním pohladil a dal nám pusu na tvář. Ačkoliv se někteří honí za penězi, velkými auty a domy, nechceme toho zdaleka tolik. Jen cítit někoho blízko. Někoho, komu bychom se mohli svěřit a nestydět se. Někoho, komu můžeme říct "Dobrou noc" políbit ho na čelo a v klidu usnout.