Už to nejde vzít zpátky!

Tak na mě opět doléhá deprese. Řítí se od někud z dálky a potřebuje prý u mě na chvilku zůstat,jako kdyby se jí o to někdo prosil.
Poslouchám písničku, asi lehce depresivní, ale moc pěknou. Tak mě napadá, že bych měla chuť někam utéct, někam se jít bavit a tu depresi v sobě dusit, až bych to nevydržela a někde se rozeřvala a všechno by to ze mě uteklo pryč a mě by zase bylo dobře.
Jen že to nejde. Ráda bych se napila-trochu vodky s džusem nebo trochu šampaňskýho by mi neuškodilo, ale to prostě nemůžu.
Nemůžu se jen tak zbalit jak jsem to dělala vždycky a třeba na 3dny zmizet. Tehdy nebyl nikdo kdy by mě měl hledat a já jsem byla ráda,že to tak je. A dneska je zase jeden z těch pitomejch dnů kdy mám chuť,aby to tak bylo zase. Ale já ho nemůžu poslat pryč. Normálně by to šlo,ale já čekám dvě děti a nemůžu být tak nezodpovědná. Ony za to nemůžou a já se na ně vlastně těším. Jen ať ta chuť po tom bývalém životě za mnou nechodí. Není tu pro ni už místo. Já jsem se rozhodla, aniž bych o tom přemýšlela,tak jak vždycky. Jednou mě ta moje tvrdohlavost zabije. Ale takováhle věc už nejde vzít zpátky.