Umírám?

Kolik z vás je asi jako já? Představte si, že ráno vstanete a v ten okamžik je vám okamžitě zle, špatně z dalšího prázdnýho dne, který nezván přichází. Přitom v noci jste ještě usínali s několika slzami v očích, když jste se vraceli do minulosti, k tomu jaký to dřív bylo jaký jste byli vy a co všechno se změnilo... Když přijdete na to, že jste úplně sami, probouzíte se tak nějak do snu... nebo je to spíš můra, dení můra, přestáváte se o sebe starat, všechno je vám lhostejný, cesta pryč není... Jen tupě přežíváte a uvnitř trpíte. Představte si, že najdete sílu, odhodlání, najdete i svůj směr a smysl, přes všechnu bolest vstanete z prachu a vrátí se k vám naděje, vrátí se k vám život a vy věříte krásným pohádkám o lásce a snech, pak to znovu zemře, za malou chvilku je to všechno pryč a jste zase jen vy sám, jedno polámaný srdce, minulost a zakázaný vzpomínky na štěstí. Začne to těžce doléhat, pak výčitky, vyčítáte sami sobě, co jste to udělali, jaký jste, že jste měli ještě víru, vyčítáte si vlastní bytí... Ptáte se proč? Nebo za co? Hledáte v sobě chybu, a nejspíš jste chyba úplně celý. A nemáte to komu říct, není nikdo, kdo by naslouchal, ani nikdo, kdo by chtěl pochopit a tak to píšete sem na Liter, kde asi doufáte, že přijde nějaké slovo od lidí, kteří mají lepší pohled na svět, který řeknou, že jsou s vami a že to bude lepší a vy se jim to pokusíte věřit, znovu věřit, abyste neumírali každou vteřinou, ale ani nikdo takový tu už není. Tak to jde den za dnem, a každý den, je to trochu horší, každý den se šance na nazáchranu vlastního srdce i duše vzdaluje a můžete jenom přihlížit a prosit ať už raději není žádný další ráno.