Jak vidím svoji budoucnost?

Řekl bych, že mezi slovy „vidím“ a „představuji“ je určitý rozdíl, pro někoho malý, pro mě však znatelný.
Samozřejmě, že jako většina normálně smýšlejících lidí, si svoji budoucnost přestavuji růžově a v tom nejlepším světle. Vidím ji však jinak, nic z toho, co chci, se mi nemusí splnit.
Budoucnost je každá vteřina, která přichází po té, co nastala ta poslední. Co se stane za 5 vteřin, za 30, za 90, za 15000 sekund? To není předurčeno.
Nikdy nevíte, co se každou vteřinu může stát, bohužel, někdy i bohudík, je naše tělo tak křehký organismus, že nás za nějakou dobu stejně zklame a my navždy zhasneme.
Z tohoto důvodu si nic velkého na další dny neplánuji, tedy plánuji, ale žiji v tomu strachu, že se může stát něco, co mi moje plány naprosto změní; nemoc, problémy v rodině, autonehoda, hádka s přítelkyní, sportovní utkání, vlastně cokoliv.
U mě už se tato situace kolikrát objevila. Musel jsem se rozhodnout. A bylo jen na mě, jak to udělám. Jsem svobodný člověk, a proto mohu svobodně činit, jak uznám za vhodné.
Neštěstí je, když se u Vás projeví zákon schválnosti. Chcete někam jít, těšíte se celý týden a najednou Vám zavolá babička, že zrovna v ten den by potřebovala odvézt na nákupy. Opět je to o rozhodnutí. Avšak říkám si – Bylo by to vůbec ono, žít tak, aby všechno vycházelo?
Kdo preferuje monotónní styl života, tak vlastně jen přežívá, nežije. Nemá za co bojovat, ví, že to co se stalo, se stane znova.
Jak si představuje budoucnost bláhový občan?
Plno peněz na kontě, hezká manželka, která přehlíží jeho milostné zálety, před vilou by mělo stát Porsche nejnovějšího typu, kamarádit se s Billem Gatesem by také nebylo špatné a dožít se „alespoň“ 90 let.
Ani já nejsem v tomto ohledu výjimka. Ale když to vezmu z druhé strany, tak peníze kazí člověka a navíc by mi je chtěl někdo určitě odcizit, manželka mi uteče s jiným mužem, vila by s sebou nesla jen samou závist, rychlé auto má nakonec už skoro každý, Bill Gates s jeho Microsoftem po čase zkrachuje a pochybuji o tom, že by mě to tady devadesát a více let bavilo.
Myslím, že mnohem krásnější je mít peníze na uživení svojí rodiny a sebe, po boku se objevovat s ženou, která mě ctí a miluje, žít v domě, ve kterém povedeme harmonický život, auto jenž mě doveze, kam bych potřeboval, chodit do práce, jenž mě bude bavit a ze které každý měsíc přinesu výplatu a žít tak dlouho jak mi bude srdce sloužit. Takové myšlení by podle mě mělo mít více lidí.
Jsem zastáncem názoru, že života se má užívat, dokud to půjde, než přijdou starosti. I se starostmi se dá žít bujarý život, ale už to není takové jako bez nich.
Člověk je šťastný jen do té doby, když má pro co či pro někoho žít, jakmile to něco ztratí, zmizí s tím smysl života, uzavírá se do sebe a většinou musí přijít někdo, aby nám otevřel oči a my mu odhalili bránu do našeho srdce. Pokud se to povede, člověk se vrací zpět mezi ostatní.
Já žiji především pro rodinu, která mě podporuje a nikdy mě nezavrhla, ať se provedl sebevětší hloupost, poté pro kamarády, se kterými se ve volných chvílích raduji a dále pro své záliby, prvotně sport, jež mě dokáže naplnit a zabavit, jsou chvíle, kdy v něm smutním, ale to k němu patří.
I když jsem ve čtvrtém ročníku, tak přesto váhám o svém povolání. Odmalička mě bavilo sportovat, ale to nebude odvětví, kde budu vydělávat. Mé další kroky budou následovat zřejmě na Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor marketing.
Nevím, jak to bude v budoucnu se mnou či s ostatními kolem mě. Rozhodně bych si nepřál, aby o mém dalším osudu rozhodla vládní moc ČR.
Nikdo a nic než my, neurčuje jací budeme. I když se někdy zdá, že se plácáme jen tak od břehu k břehu, tak i to plácání jsme si vybrali.
Nikdo nemá právo nám říkat, že pokud nepijeme sprite, tak nejsme in.
Každý člověk je „in“ ,ve světě, ve kterém žije.
„Život je jak krabička z karet; stane se maličkost a celý se nám sesype.“