Tohle je opravdové

Jedu tramvají do školy, kde jsem kdysi studovala. Jen tak, podívat se. Těším se, protože se ráda setkávám s lidmi a věcmi, co mi bývaly drahými. Jenže člověk časem vyroste a pro některé lidi a věci už ve svém životě nemá místo. Ačkoli by rád pojal všechno to hezké, musí si umět vybrat, nelze s sebou všechno nést. Mám před sebou ještě tři zastávky. Tři zastávky a také tři křižovatky, cesta bude pár minut trvat, řeknu si pro sebe s dál se dívám z okna.
Můj pohled upoutá muž v autě. Zastavil se uprostřed cesty a nemůže nastartovat, zkouší to, ale nic. Auto sebou sice párkrát škubne, ale zůstává stát na místě. Za ním se mezitím vytváří delší kolona mírně naštvaných řidičů, jenže on se vážně snaží, startuje co to dá, jeho auto však stávkuje. Z lékárny u cesty vychází žena, může mít čtyřicet, možná více. Jde o berlích, pomalu. Když uvidí auto, vezme berle pod paži, zrychlí, dojde k němu a zatlačí. Muž vystrčí vděčně hlavu, kývne, opět startuje, ale stále nic. Žena s berlemi tlačí vší silou a najednou, auto poskočí a kousek popojede, pak se ale zase zastaví, žena položí berle na zem a tlačí seč jí síly stačí, kulhajíce za autem. To se naštěstí vítězoslavně pohne z místa a uhání dál svou cestou. Kolem stojí hlouček lidí a pozorují co se bude dít. A mně je smutno, je mi smutno z toho, že člověk, co má největší právo na klidný odchod z lékárny, položí své berle na zem a na truc všem kolemjdoucím zvědavcům, pohne s kusem plechu. Mám v očích slzy, žena z cesty mezitím posbírala své berle a míří si to neznámo kam. Kéž bych tehdy tak nespěchala, vystoupila bych z tramvaje a pomohla jí. Vždyť by přeci jela celá spousta dalších tramvají. Vždycky nějaká jede. Jenže lidé spěchají a málokdo se ohlédne.
Na další zastávce stojí muž, čeká na svou tramvaj. Je o něco starší než žena s berlemi. Jeho obličej se zdá být ustaraný, ale přesto milý. Chvíli se na něj dívám, pak mi však oči sjedou k jeho břichu, které je neuvěřitelným způsobem na jedné straně vypouklé. Nejspíš nádor. Zoufale se dívám a už podruhé se mi derou slzy do očí. A on zvedne ruku a zamává mi, zamává a usměje se. Daruje mi jeden z nejkrásnějších úsměvů, které mi byly kdy dány. Nejedná se o žádný zoufalý úšklebek, ale úsměv číslo jedna. Také mu zamávám a usměji se. On si položí svou ruku na břicho, kývne hlavou a pak pokrčí rameny a opět zamává, protože se má tramvaj dává do pohybu. Víte, někdy je život opravdu krásný, někdy také bere, ale jedno je jisté. Jsme jeho součástí, kolečkem v celé té nebezpečné mašinérii a pokud se naše duše příliš rychle opotřebují, někdo, komu jsme velmi drazí, nás bude hrozně postrádat.
Na konečné stojí revizor a drží jakéhosi mladíka za rameno, ten sebou škube co může, ale revizor je silnější. Slyším spoustu sprostých slov, která mě však míjejí. Já totiž v předchozích minutách spatřila opravdovou lásku k životu…