Všichni trpíme

Všichni trpíme.
Kvůli sobě. Kvůli ostatním. Kvůli okolnostem a skutečnostem. Kvůli snům, vůlím, předsevzetím.
Všichni trpíme.
Když zjistíme ohavnou skutečnost, že náš život se unáší jiným směrem a že jedeme po silnici, po které nechceme a které jsme se pořád vyhýbali, nezbývá nám nic jiného než prvotní zděšení.
Ze sebe samých, z vlastního Já, z reality se kterou nesouhlasíme.
Samy na sobě můžeme pozorovat, jak se z usměvavého člověka který opěvoval život, stává člověk se zármutkem ve tváři, který se bojí každé ráno vstát.
Každé ráno jsem básničkou uctívala život.............A ted? Nepamatuju si ji.
Nevybavuji si jediné slovo. To přece o něčem svědčí ne?
Jistě že svědčí. Svědčí to tom, že jsem podkopla samu sebe.
Nezůstala jsem se sebou. Odběhla jsem od sebe moc daleko a ted se snažím na sebe čekat.
Chci se zase najít. Chci zase najít smysl života a vím, že to za mě nikdo jiný neudělá.
Já si musím pomoc.
Já se musím vzchopit.
Já chci zase milovat život.
Já chci zase milovat smích.
Já chci zase žít...