Hranice přátelství

Hranice přátelství

Lidská trpělivost není bohužel nekonečná jako lidská hloupost. A proto také nemůžeme naše blízké pokoušet donekonečna, ať už tím, co uděláme, nebo řekneme. Z blízkých bych se zaměřila na skupinu přátelé. Myslíte si snad, že je jejich trpělivost s vámi nekonečná? Pokud ano, zeptám se jinak. Je vaše trpělivost s nimi nekonečná? A ruku na srdce, koho někdy nezklamal přítel? Z těchto střípků bych vyvodila hlavní otázku této úvahy. Kde leží ta pomyslná hranice trpělivosti či samotného přátelství? A je opravdu pouze pomyslná nebo jejím překročením můžeme ztratit přátele?

Představte si, že stojíte naprosto opuštění uprostřed rozlehlé pustiny. Nejspíš se teď rozhlédnete, ale bohužel nikde nic. Kde jste? Prozradím vám pouze, že jste v naprostém bezpečí na svém vlastním území. Avšak je to dost mít pouhopouhé bezpečí? Není někdy lepší zariskovat a vydat se do neznáma? Bezpečí nás do jisté míry svazuje konvencemi a pravidly, oproti tomu risk nabízí zvednutí hladiny adrenalinu a nalezení možná i většího štěstí. Ale je jen na vás co zvolíte, protože zde platí vaše pravidla.

Najednou se v dáli objeví malá postavička. Musíte opravdu hodně zaostřit zrak, abyste ji vůbec viděli. Pokud není vaší přirozeností naprostá samota, tak trochu zariskujete a vydáte se jí v ústrety, i když nevíte, kdo to je. Kdybychom zašli do extrému, zdá se vám pravděpodobnější masový vrah nebo malá modrooká holčička? Kdo ví… Bohužel sami musíte přemýšlet, koho v dálce vidíte. Možná je to jen odraz vašeho vlastního já…

Jako u každého spořádaného člověka i u vás zajisté zapracuje zvědavost, a tak zavoláte v širou dál. K vaší spokojenosti se vám dostane odpovědi. Snad takové, v jakou jste doufali. Cítíte se už klidnější, když jste slyšeli hlas neznámého? Nejspíš ano, tón hlasu může o člověku mnohé naznačit, ale nezapomínala bych na to, že to mohou být pouhé předsudky. Pud sebezáchovy je silný, a tak se budete určitě cítit líp, až ho uvidíte a zhodnotíte, jestli vám od něj hrozí nějaké nebezpečí.

Doba plyne a vás už nejspíš začínají bolet nohy z té cesty, která zdaleka není u konce. Ale rozhovor s neznámým velice zpříjemňuje tuto dobu. Už o něm víte tolik, že by se z toho dala napsat menší novela a zjišťujete, že vaše zvědavost nemá konce, ale bohužel ani ta jeho. Vyptává se na stále osobnější otázky stejně jako vy, jenže odhalovat vlastní soukromí není tak příjemné jako šťourat se v cizím, že? Není navíc podezřelé, že o vás chce vědět některé informace? Už ve vás hlodá nedůvěra a obezřetnost. Možná byste se měli bavit jen o počasí a udržet rozhovor pouze v povrchní hladině. Ale co, zatím si ho udržujete dostatečně od těla.

Teď už na osobu v dáli, vidíte poměrně jasně. Má laskavý usměv na tváři a mává na pozdrav. No jak byste před někým takovým mohli utéct, řekněte? Zamáváte na oplátku a pokračujete v rozhovoru. Uvědomujete si, že se vám dotyčný dostává pod kůži. Celou dobu bylo přece tak snadné otočit se a utéct do bezpečí, kterou vám samota poskytovala. Neznámý ale poskytuje mnohem víc, je chápavý, naslouchá a ještě k tomu je moc sympatický.

Najednou se oba zarazíte a díváte se před sebe na zem s otázkou vepsanou ve tváři. Vidíte dlouhou čáru, která se mezi vámi táhne, kam až oko dohlédne. Jenže co znamená? Kdo by uprostřed pustiny kreslil dělicí čáru? Dělicí. To je to správné slovo. Proč vás ale chce někdo rozdělit? Vždyť jste si právě našli přítele do nepohody. Oba zkoumáte, co to může znamenat. Otevřeně jste samozřejmě pobouřeni tím, že byste spolu nemohli být. Vnitřně už je to ale něco jiného, možná je to čára na mou ochranu. Již jsem zmínila, že na svém území jste v naprostém bezpečí, ale mimo něj už být nemusíte.
Když překonáte zvláštnost této čáry několika žerty a úsměvy, nálada se hned zlepší. Nyní už jste navzájem velice blízko. Jeden druhého si zkoumavě prohlížíte. Oblečení, výška, velikost dlaní a nakonec asi to nejdůležitější, obličej a to, jaké má rysy. Jak tedy vypadá osoba, která stojí před vámi? Zdá se být natolik přátelská, abyste si s ní podali ruku nebo ji dokonce objali? Zkuste zariskovat a běžte za ní.

A tak tu stojíte a už se díváte jeden druhému do očí. Napřáhnete ruku, ale místo jiné dlaně ucítíte tvrdý náraz. Pozorně si prohlédněte, co vidíte. Skleněná zeď. Nebyla vidět, dokud jste nepřišli dostatečně blízko. Ono to má i svou logiku, co by to bylo za bezpečné místo, kdyby nebylo obehnáno nekonečnou zdí. Jenže možná vás nechrání, ale svazuje. Na rozdíl od čáry je skutečná a hmatatelná a nedá se jen tak překročit.

Proč se tedy vůbec snažit dostat na druhou stranu, když povídat si můžete i takto a navíc budete stále chráněni? Odpověď je jednoduchá, co když je tráva za zdí zelenější a slunce zářivější. Díváte se teď na člověka za zdí nebo víc na to, co se za ním rozprostírá? Třeba už vás on tolik nezajímá, ale to, co je za ním, vypadá až příliš lákavě. Nebo jste věrní a chcete na druhou stranu opravdu jen proto, abyste byli s ním. Ať tak či tak, jak se dostat na druhou stranu? Pokud byste zeď rozbili, mohl by se někdo z vás poranit a navíc už by ani jedno území nebylo chráněno.
Může se ve vás mísit vztek, bezmocnost a smutek. Snad i zrada a podvod. Tak dlouho jste se snažili, abyste nebyli sami, a chtěli být se svým přítelem a najednou tohle. Co teď? Díváte se jeden na druhého. Nakonec se svezete na zem a zády se opřete o tu hloupou zeď. Opět se začnete zaobírat tím, co se asi honí tomu druhému hlavou. Možná, že je rád, že tu ta zeď je a já za ním nemůžu.

Ano, je tu znovu ta věčná nejistota, která vás provází celou cestu. Najednou máte pocit jako by zeď sílila na tloušťce a ještě víc vás od sebe vzdalovala. Jste plni zklamání, tolik jste za ním chtěli a najednou vám brání něco tak nesmyslného jako skleněná zeď uprostřed pustiny, vždyť to i zní směšně. Takhle prosedíte a prohovoříte několik hodin, dní, měsíců a možná i let, záleží na vaší trpělivosti. Někteří z vás se zvednou a odejdou, někdo tam bude sedět do konce života, ale doufám, že mnozí z vás přijdou i na řešení tohoto problému díky své trpělivosti. Je jen na vás vydržet až do konce.

Ptáte se jak vyřešit problém věčné zdi? Už to tak bývá, že řešením je ta nejjednodušší věc. Pokud jste chtěli jen na druhou stranu zdi, tak už jste dávno odešli. Takže pokud u ní stále sedíte, jde vám nejspíš čistě o člověka na druhé straně. Skoro vždy když něco chceme, musíme tomu něco obětovat. A právě proto stačí projevit důvěru větou: „Chci tě mít na svém území, ať se stane cokoliv.“ Váš nyní už přítel udělá dva naprosto obyčejné kroky a je s vámi. Nemohu vám říci, co se nyní stane. Nevím, jestli jste důvěru vložili ve správnou osobu. Možná teď zjistíte, že měl pouze výdrž a přece jen pase po vašem území. A nebo jste našli opravdového přítele. Už zbývá jen, aby i on vás pozval na svou stranu pustiny.

Přátelství není exaktní věda, a proto i zeď mohla jednoduše zmizet. Pokud vůbec na dělicí čáře někdy stála… A co je tedy tou hranicí přátelství? Podle mě je to hranice naší důvěry v jinou osobu. Nemůžeme si důvěru po nikom vynutit a můžeme si ji zasloužit teprve tehdy, když jsme sami schopni důvěřovat. Bohužel je až příliš snadné o ni přijít. Začít někomu věřit je vždy krok do neznáma a nezbývá než zariskovat a mít trochu víry v lidi.

Za komenty všeho druhu budu neskonale vděčná;)