Já jsem vše a vše je já...*

Absolutně prázdno, nic víc, možná něco o málo míň.
Pořád čekam až mě napadne něco smysluplnýho, něco aspoň trošku opravdickýho! Ale čekat už nemůžu, no, nemam totiž času jako oni, šmejdi...
Jenom tohleto, co tu teď píšu mi příde jako poza, jako něco, co vlastně ani neříkám já. Tak kdo to říká? Kdo to teda je, kdo mi vzal místo? A...KDE SEM JÁ?
Vysmátý stavy, jééé, ty sem už dávno neměla, místo nich samá depka.Jo, za všechno se platí, že jo? No, ještě před rokem sem viděla svojí budoucnost strašně hezky, že to všechno zvládnu a tak..
A co nebo co, teď mi to příde nějak k smíchu, většinu holek nechápu. Ty který znam jsou ubohý čubky, přemejšlí jenom nad tim, jestli růžovou sponku k zelený mikině, nebo si vypráví, jak je všichni kluci chtěj a jak sou vlastně úžasný. Úžasný? Maximálně tak úžasně nafoukaný husy!
Přijde mi, že sem za tu dobu dospěla, ale na druhou stranu se bojim. Bojim se všeho - žít, věřit, někomu říct že ho mám strašně ráda.
Ve všem hledam nějakej smysl, jako proč to vůbec dělat, jestli to neni zbytečný. Asi neni, všechno má svuj smysl, nic neni jen tak, jenom to prostě musim najít...