Pláč

Pláčeš radostí i smutkem, kvůli kytice růží, a
pláčeš radostí či smutkem při krájení cibule?

Slupka za slupkou jako sametový okvětní lístek za lístkem.
Zmenšuje se - cibule, či růže? - stejně jako ty rok od roku s ubývajicími lístky a slupkami nabýváš zkušeností. A jezero tvých slz se blíží přeplnění. Když nakonec odloupneš tu poslední část, poslední lístek nebo slupku, nezbyde nic. Prázdnota. Plné jezero?
Ohlédneš se na cestu posetou lístky růží a plátky cibule, je to jako by sis označil cestu domů, stejně jako Jeníček při cestě do lesa, ale tahle cesta nevede zpátky. Můžeš se na ní podívat, ale už nikdy nevrátit.Když vysušíš to jezero, slzy se do mraků ukryjí a zase se objeví. Není cesty zpět. Co tedy vidíš?
Zrada bolí
vím to
ale láska také...

Přátelství je jen to opravdové - pravé
ale které to je?

Upřímnost se cení
ale čím?

Úsměv nenahradíš
ale můžeš ho ztratit...

Každým zbytečným odkládáním a živořením ztrácíš drahocený čas, tvá růže ztrácí květ a cibule chuť.
Neplakej zbytečně, ale jen pro to, co má cenu - a pro cibuli.
Žij dnes, zítra je pozdě.

Nelituj slz prolitých u cibule, ale lituj úsměvů, které si proměnil v slzy růže.