prasátko

Bude to v kolonce úvaha, protože mě to nutí uvažovat. Opravdu se občas dějí věci mezi nebem a zemí, které vás uvažovat doslova nutí. Ani tak neříkám, že to za uvažování stojí, ale myšlenky se vloudí pomalu a pozvolna nenásilně, že si ani nevšimnete a začne vám to tam šrotovat. Nikdy mě nenapadlo se zamyslet nad tím, jaký já jsem člověk. Přemýšlet nad tím jsem vždy považovala za ztrátu času a zcela druhořadé. Ostatně je to moje věc a věc mého vědomí a svědomí. Vždy mě stačilo správně zařadit ostatní a až na pár omylů (ne životních) se mi to dařilo celkem obstojně roztřídit na bílé (téměř prázdná množina), černé a pak různé odstíny té nudné šedé, kdy záleží jak se dotyčný vyspí, zda svítí sluníčko a spoustě dalších faktorů. Je mi jasné, že budu také šedivá myška o které si jen pár nezasvěcených myslí, že má svatozář. Jistě to znáte, jsou to ti na které chcete udělat dojem, moc dobře víte co je podle něho dobře, co se má říkat, dělat a co se od vás očekává, nebo snad požaduje. Není tak těžké sehrát někomu ideál. Z této pozy mě vyvedl kamarád, který mě oznámil, že jsem ve skutečnosti úplně jiná než se dělám, z toho vyplývá - dělám se lepší, ale kdo ne. Pak mě také oznámil, že jsem zlá. Nezáleží na tom proč, ale jde o to hodnocení. Nevěřila jsem. Až na pohřbu jednoho velmi dobrého známého jsem začala pochybovat. Stalo se to naprosto nečekaně a jedinou možnou reakcí na příchozí telegram informující o jeho náhlém úmrtí bylo, …ano samozřejmě se s ním přijdu rozloučit. Nemohu říct, že by se mi chtělo. Nechtělo, nejsem tedy hodný člověk? Tohle nechám otevřené..., jela jsem tam. Je tedy jedno, co jsem si myslela, důležité je, že jsem se rozhodla zúčastnit. K nebožtíkovi řeknu jen tolik. Byl to rodinný přítel, nechce se mi vypisovat rodokmen, bylo by to komplikované a nemá to žádnou vypovídací hodnotu. Podstatné je, že vztahy s ním byly vždy na velice dobré úrovni. Bydlel na vesnici, dnes by se dalo říct, že byl takovým novodobým kulakem. Měl stateček, na kterém dřel od slunka do slunka a v noci často doháněl to ostatní co ve dne nestihl. Z toho plyne, že to nebyl pohádkový dědeček, ale naopak, život jej naučil být přísný jak na sebe tak na ostatní. Někdo by možná řekl i hrubý. Také jsem si to myslela, když jsem jej viděla jak zachází se svými psy. Pes musel poslouchat, prý nebude riskovat, že ta Obluda ( tak se jmenoval jeden pes) někoho pokouše. Občas nakopl nějakou slepici, co mu zobala na záhonku. No abych to shrnula, pro městského člověka nestandardní postup, ale v jádru byl dobrák a měl zlaté srdce. Takový Rejpal z trpaslíků od Sněhurky. Vidíte, je na pravdě boží a já ho tu pomlouvám … možná jsem vážně zlá. A víte proč jsem ho měla ráda já? Protože uměl krásně vyprávět, to byste jistě nečekali. A vzhledem k tomu že měl již léta, byly to všechno příběhy co na vlastní kůži zažil ... jeden by mu hned záviděl tak pestrý život. Nejsem naivní vím jak to bývá, přibarvoval přibarvoval až ze sousedovic zaběhlého jezevčíka byl vlkodlak a dál si domyslete sami … dobře se to poslouchalo a dobře se pak usínalo. Lidi ho měli rádi. Tak takový to tedy byl člověk. Samozřejmě mi bylo jeho skonu líto, byl sice letitý, ale stále plný síly. Rodina mu vystrojila velkolepý pohřeb, ti co se přišli rozloučit většinou brečeli a když ne tak aspoň popotahovali a to ho neznali zdaleka tak dobře jako já. Já nebrečela, nejsem žádná malá holka, abych bulila a doufala, že pohřeb bude jen formalita. Občas se mi chtělo, ale dokážu se ovládat. S rozpačitým úsměvem jsem přijala upřímnou soustrast od poloviny vesnice a nějaké stařence půjčila kapesník, protože se na to nedalo koukat. Když vyšlo najevo že jej prakticky vůbec neznala a jen jí to všechno připomíná … znáte staré lidi, tak jsem si opět položila otázku, jestli jsem opravdu tak hodná, když ani slza…, nu což, ale tak jsem to chtěla, nebudu dělat komedii lidem. Smuteční hostina v kruhu rodiny a nejbližších přátel, byl ještě tvrdší oříšek. Přímo pohádková rodinka, nikdo se nedohadoval a majetek jako by ani neexistoval, měli jej jak vidět upřímně rádi. Ale proč zrovna mě napadlo jak dlouho tu visí ty hodiny a zda je bude ještě potřebovat ….jsem evidentně zlá, hodily by se mně. Stydím se. Navzdory tomu jsem zmákla smuteční řeč, sic posilněna brendy … tohle bych si odpustila v takové chvíli, by se zklidnila tímto stylem řada lidí…snad. Ne nebudu se živit jako plačka na pohřbech, to se raděj opiji, rezolutní rozhodnutí. Když hostitelka zdůraznila, že to víno ještě nakládal nebožtík udělalo se mi poněkud šoufl, ani nevím proč. Musela jsem na vzduch. Vyšla jsem na dvůr a jak tak bloumám uslyšela jsem zakvičení z prasečího chlívka, zamířila jsem tedy tam. Byl tam pašík jak se patří, normálně by to měl jisté do tří králů, ale ted…. Co s ním bude? Koukám na toho čuníka, myslím na to že by tu potřeboval poklidit a doplnit zbytky do koryta a najednou koukám a já bulím . Nepochopitelné, vážne tohle nechápu. Brečím protože to prase ted určitě zabijou a … prostě jsem zlá ! když mě rozbrečí pohled na cizí prase a pohřeb rodiného přítele beru jako nutnost. Bulim tu kvůli takový blbosti, vždyt to prase na to je chované, né…prostě tohle bylo najednou tak divně smutný. Né nechci domu prase, to v žádném případě!!!, ale ten pohled na toho čuníka … asi obzvlášt roztomilý prase, že mě tak dostalo. No fuj – jsem vážně divná! Byla jsem divná. Podrbu prase za uchem … no konečně je to jen vepřík, uvědomuji si to. „Ahoj Ferdo.“ Vracím se zpátky. Tady už jsem zase v pohodě a z druhé strany místnosti zaslechnu větičku … hlavně ted nechodte do toho chlívka, nebo to prase rozuříte, zase uteče a víte jak těžký je ho nahnat zpátky …
Nedovedu si to vysvětlit, rozhodně nemám radši prase, ale ... ale moje aura doznala změny, byla přilita černá barva, prý ted lépe kontastuje se sněhem , ale tomu já nerozumím.