O mně

klamu sám sebe, proč to dělám, když nesmím jít..jak dokážu žít..tak sám, v bolesti... rychle jsem se naučil... žít chlastem...nikdy jsem takový nebyl..proklínám sebe...proklínám ten svět...nechci už..nechci.. cožpak, opravdu nemůžu..ne nesmím..nesmím milovat..mažu ze sebe svoje lidství, umírá moje vlastní já, to nejlepší, co ve mně bylo...kdybych tak mohl...jednoduše odejít..a vědět, že už po mě neštěkne ani pes...ale vím, že existuje jeden člověk, kterýmu by to bylo líto...i přes to lituju, že jsem neumřel už tamtu noc..já už jinak nejsem nikomu k ničemu..jen další troska..ano to nyní jsem, jenom troska a vím to..zasloužil bych konec...já už svoje největší štěstí prožil..už mě další nečeká... prosím ukončete to..prosím tolik lidí by si přálo mít můj život...jen kdybych jim ho mohl nabídnout, někomu, kdo na tom není takhle..kdo je jiný..jsem docela zdravý mám obě ruce a obě nohy..srdce co tluče, ačkoliv nechci..jen ho mít komu dát..den za dnem přežívám..den za dnem..měl jsem sny..hrozně velký sny, sny o lásce, sny o tom že někým někomu budu...však všechny sny umřely a moje víra byla slepá.. nikdy po tom nepřestanu toužit, akorát nevím, jak dlouho vydržím tohle..já nevím..nikdo tu není se mnou..chápu to, trosky nikdo nechce znát...jenom chci říct světu, že kdysi jsem byl dobrý člověk, že jsem hrozně moc miloval..a že jsem nikdy nechtěl skončit takhle, ale osud mi nepřeje... stavím se mu neustále, ale je to marný... jsem sám... trápí mě to, každou noc a brzo budu prázdný.. prosím, já žadoním o zázrak... prosím stůj při mně anděli...zjev se mi a nenech mě zahynout ve vlastní bolesti..prosím... tak jako jsem klečel před svou milovanou...tak nyní klečím před celým světem...