Smutná v odkazu věčnosti

Chtěla bych zapomenout. Chtěla bych milovat. Bláznivě bych skočila do náruče, nenásilně bych si vzala ruku jeho,vložila ji do dlaně,jemně, tak jak se sluší. Tančila bych.Zapomněla bych.Tančila bych s ním.Jak ráda bych neznala,co je vraždit.A zase…„Granát! Hoď tam granát!“

Naše skupinka se skládala z nápomocných, přejících a bojovných jedinců. Úspěchy nikdy nedosahovaly na vysoká měřítka a nikdo nemohl tušit, že se vše změní výrobou elixíru. „Máš velkou moc v rukou i v mysli. Zkus to!“ nabízel jako drogu vůdce aliance. Samozřejmě se nedokáži rozhodnout. Rozhlížím se kolem a vidím, že se každá ruka natahuje po láhvi. Zůstávám v povzdálí. Nemám radši počkat? Mám strach. „ Chci taky“ ufff a je to za mnou. Opravdu jsem to řekla?? A piji, piji. Omdlévám. Je tma a všude plno ohně. Peklo? Temnota?

„Vysvětlím Vám, co se bude dít. Vracíme se v čase. Tento úkol musíme všichni splnit pro to, abychom se stali věční. Tento návrat jsem zažil i při zkušebním elixíru, u kterého se snižuje trvanlivost na pět dní. Bohužel teď už nic nezměníme. Musíme projít peklem bojů, pomáhat si a dostat se za hranici státu. Věřím tomu, že zpanikaříte, když sdělím, kde se nacházíme. Proto, uchovejme v tajnosti místo. Najděte zbraně a jdeme. Projdeme!“ Velitel mě nemile překvapil. Chtěla jsem život plný hezkých věcí. Ale to jeho „bohužel“ k tomu moc nesměřuje. Meče, dýky, granáty, revolvery, všechno pobíráme ze skladu, ve kterém jsme se ocitli. Napadá mě spousta sprostých slov, kterými bych Sida otitulovala, ale radši jen zavřu na chvíli oči a jdu. Už jsem přemýšlela dost. Čas činnosti začal. Pořád jen myslíme a myslíme, podezíráme a nevěříme. Ale co takhle činy? Většina z nás zapomíná. Zpohodlněli jsme?

Peklem procházíme společně, jako mušketýři. Zůstaly nějaké granáty, ostatní zbraně se použily do posledních. Granát si nechávám. Říká se, že kdo má v kapse granát, válku přežije.

Nic mě nezraní. Nic mě fyzicky nezasáhne. Jsem nezničitelná! Jsem nekonečná! Závidíte mi? Ano? Tak se zamyslete proč. Já si nezávidím. Co vůbec můžu dělat? Mohla bych měnit svět?

Může být kolem roku 2325. Už ani nevím, kdy se slaví moje narozeniny. Pořád krásná, pořád mladá, neunavená a bez bolestí. Cestuji. Ach, jak často. Včera v Argentině. Dnes v Ekvádoru. Doprava je nesmírně rychlá. Vědci vše posunuli dál! To by se divili lidé z roku 2009, co všechno se změnilo. Ropa? Historický zdroj. Potkávám denně jiné tváře, žádná známá. Tím jediným trpím. Nemám přátelé, nemám rodinu. Jen v rukou celý svět a můžu si dělat, co chci. Připadám si neviditelně a nesmírně mě to uspokojuje. No, jsou i dny, kdybych měnila. Mám masku schizofrenika, přiznávám. Dnes veselá, zítra zdrcená a plná prázdnoty.

Ukloním se, usmívám se a kráčím si po poušti. Běžně by člověk už dávno prahl po vodě. Potkávám pracující venkovany a jsem nesmírně potěšena, že jsou spokojení se svým životem. Vidím v jejich mysli štěstí a lásku. Aspoň někde zůstaly.

Svět se vůbec nezměnil. Pořád se válčí na typických místech a pořád lidé pěstují jídlo, aby přežili. Jen někteří. Ostatní žijí na úkor druhých. Takže i tohle se nezměnilo.
Sida ani jednoho ze svých přátel jsem nikdy víc nepotkala. V boji jsme obstáli a každý odešel svoji cestou. Respektive horlivě utekl. Chytil si tak svoji rádoby svobodu a nechal si ji pro sebe. Sid se stal slavným. Svůj vynález pojmenoval „Život Bohů“ a pití lektvarů se stalo významným, i když drahým prostředkem pro úspěšný život.

Svět se skládá ze svobodných lidí. Zní to tak ironicky, až je mi z toho pocitu na zvracení. Platíme si za něco, co jsme dávno mohli mít. Pořád to nepřichází. Jen si nutíme myšlenku, že jako věční, budeme šťastní. Ztráta byla větší než zisk. Vrátila bych se v čase. Sid návratnost samozřejmě nevymyslí, protože všichni ostatní jsou spokojeni. Oni panují svému kmenu, kupují si otroky a nutí je k nechutnostem. Moc vzrostla neuvěřitelně. Nastane čas, kdy silní vyvraždí ty slabé, které nemohou mít Život Bohů a nastane boj o místa na celé zeměkouli. Boj, který vyhraje jen jeden – nejsilnější.

Nechci se účastnit krvavých hrůz. Nechci už ten granát mít u sebe. Poprvé říkám – chci zemřít, jako člověk, který něco udělal pro ostatní. Oni neudělali nic, jen ubližovali. Elixír ničí! Každá taková změna zničí nejen jednoho, ale hned několik lidí. Prosím, už nechci dál snášet tu nadvládu. „Bože, pomoz mi.“

Po několika letech nacházím řešení. Vzdám se své duše. Vzdám se Sidovi. Sid je náš Bůh. „ Naše spása přichází“ jak říkají všichni ti vládci území. Nesouhlasím s ničím. Brzy by mě stáhli k tomu, abych ničila bezbranné obyvatelstvo. „Odmítám s Vámi žít na planetě. Jste jen sběř a trápíte ostatní“ Sid se zatvářil velmi uraženě. Nemohl ale zamítnout. Řekl jen : „Odevzdáš svou duši. Zítra přesně, když dostanu snídani, ty už nebudeš živa.“ Sid se ani nerozloučil. Moc ho pohltila a už nebyl takový přítel.

Nechť těchto pár řádků zůstane vzpomínkou pro ty „nevyvolené“. Přála bych si, aby se našla skupinka lidí podobná mým přátelům, která by nevypila lektvar, ale pomáhala by všem, co potřebují. Zapojovala by se do válek, jako pomocná síla a přemlouvala k tomu, aby lidé víc cítili vděk, že mohou být spolu, než nenávist. Snad najde se někdo, kdo by rád vysvětloval ostatním historii, aby se nezapomínalo v tak velké míře, jako nyní. Přeji těm, co tento krátký dopis najdou, aby si uvědomili, že život je křehký a není lehké projít si tím peklem, které jsem zažila. Přeji jim hezký život, a aby se postupně vraceli ke spokojenému rodinnému životu. A pokud by se zeptali, co to vůbec je? Měli by si přečíst pár knih od významných filozofů. Měňte to, co se dá měnit a měňte ihned.

17.4.2360
Den poslední?
Den ztráty?
Den smrti?
Den skončení?

Může být dnem hrdého rozhodnutí. Budu nad propastí, sbírat a zachraňovat sebevrahy.