o životě(žij!)

Hlasitý myšlenky a vy si pořád myslíte, že je nikdo neslyší. Jenže vždycky (a ve všem!) je nějaká výjimka (a nemusí vždycky potvrzovat pravidlo). Až najdete sami sebe, pak teprve můžete hledat někoho jinýho. Nebojte, některý se nenajdou nikdy. A zase mám v hlavě ten jeho existencialismus. Jsem ráda, že jsem na něj narazila. Až odsoudíte sami sebe, odsuďte ostatní. Dřív ne. (ne vždycky se řídim tim, co řikám a píšu. ty chytrý řeči, aby to vypadalo. Naučte se s tim žít. Nenáviďte mě, odsuďte mě - ale až po sobě)
Nevíte, co chcete. Nevíte co chcete poslouchat za hudbu. Co chcete číst, jaký cigára kouřit a jaký kafe pít. Kecám vám do života? A mám pocit, že všemu rozumim? Fajn, pak to dělám i u sebe. Pořád mám totiž pocit, že mi něco uniká, asi to nejdůležitější. Aha, život.. štěstí.. smysl.
Nedávno jsem potkala kominíka. Nevěděla jsem, že ještě pořád doopravdy existujou.
(existencialismus)
a víte co, vypadal šťastně. Víc šťastně, než ta ženská s namalovanou pusou a sáčkem na míru. Tak hezky cinkal. A odjel.
A co, jsem zamilovaná. A co, že on ne. A co, že mám sen. (a že věřim) A co, že s nim půjdu na kafe a budu ho fotit. A co, že v tom nebude víc, než kofein a negativy. Co s tim uděláte. Co s tim udělám já. Nic, protože třeba jsem šťastná za tohle. Neptám se, prej. Ptaj se tou zrůdnou otázkou ´proč?´. Suchý, bezvýrazný ´proč?´. Proč? Možná prostě proto, že nechci. Protože mě to třeba ani nezajímá. Třeba nechci slyšet tu odpověď. Třeba vůbec nechci slyšet váš hlas. Jenom hlas Damiena.
Proto.