Kde vlastně jsem

Běžím,běžím pořád dál a dál. Běžím za plachým světlem. Za sluncem které tam nahoře někde je. Teplo, cítim ho na tváři. To sluneční zář vysusila moje slzy. Stačí jen krok z te propasti....
Padám. Padám do hlubin, Stále níž a níž. Zpátky do hlubin. Jako by ne posledním kroku zatíhl me neviditelný řetěz zpět dolu do temnot. Světlo je pořád dál a dál. Pohasíná. S ním i moje naděje a všechna síla. Tam dole není nic než bolest, beznaděj a samota. Jen ničivá temnota.
Nechci. Nechci zpátky. Cesta nahoru je strmá a kde mám tu sílu vzít. Znovu nahoru se vyšplhat. Bolest po celém těle. Pádem do hlubin na tvrdý kámen. Nic, jen temnota.Nezbývá než napsat pár řádků... o bolesti? Utrpení? To nenajde pochopení. Jen pár slov, že kdysi chtěla jsem žít, že chtěla jsem snít, že jsem kdysy milovala....
Dívam se nahoru.... Malý záblesk slunečního světla. Naděje? Možná i trocha Radosti do života, Pohasína... Chci bežet za ním ale řetěz mě stále strháva do hlubin. Drží mě tu v temnotě.... Ne, ja držím se řetězu který mě poutá k mému vězení.... Chci ho pustit.... Bolest. Bolest co hrozí roztrhnout celé mé tělo. Srdce jako v plamenech....Nedokážu pustit to, co mě poutá... To co mě v temnotě drží.
Sedím na studené zemi. Čekám, že snad zahlédnu tu slabou záři. Pak možna tu bolest překonám... Pak možná budu moci zase snít. Milovat....žít...