rozespalé něžnosti.

Zimní ráno. A všude rozespalé něžnosti, ve větvích stromů, pod koly aut, ve vychladlé posteli. Pravidelný rytmus začátku dne, který udává srdce, srdce, které se bojí přejít po přechodu. Je po sněhové vánici, v noci padala zbytečná slova, jedno přes druhé, bez ohledu na naše uši. Takové je to ráno. Zrovna probuzené a trochu zmatené. Zjišťuje procenta ztrát, procenta úzkostí, procenta smutku, která přinesla noc. Poprvé skončí na nule.
Zavřu oči, prudce otevřu... do mých uší proniká teskný nářek houslí, za ruce mě tahá basový kytarista a v mé hlavě sedí zpěvák, který nikdy nemohl být šťasten. Jen si ho poslechněte.
Tato píseň pro mě vznikla v noci z jednoho zimního dne na ten druhý. Vlastně o tom nikdo nevěděl, ani o tom následujícím ránu, jako každé ráno, jen ty rozespalé něžnosti a nahořklá chuť citrónového čaje. Bubeník kýve skloněnou hlavou ze strany na stranu. Někdo nedokázal zamlčet zakázanou lásku. A on o tom ví, možná proto se směje zvláštním úsměvem, který nedokážu pochopit.
Když se brodím blátivým sněhem, mám na nohou sněhule, do tohoto rozpoložení duše jsou naprosto nehodící se, a zebe mě svědomí, které na mě křičí prostřednictvím šestiminutové písně..
... A já jsem opět jen notoricky rozespalý chodec se sluchátky v uších, s duší roztahanou po sousedech, které nezajímá, že ve třetí minutě skladby umírá jedno svědomí, aby žilo druhé. Třetí minuta je klíčová. I když se to tak možná nezdá.