Cesta MHD

Všichni čas od času cestujeme vlakem, metrem, tramvají, nebo autobusem. Ale kdo skutečně věnujeme pozornost této cestě? Mnohokrát jsem tvrdil, a tvrdím to do dnes, že každý den se dějí zázraky. Jen my je nechcemi vidět. Tak to bylo i se mnou.
Všichni čas od času cestujeme vlakem, meterm, tramvají, nebo autobusem. Ale napadlo Vás někdy se podívat po spolucestujících? Asi ne, jinak byste si totiž, stejně jako já, všimli, jak zvláštní tohle místo je. Je zvláštní a děje se tu spousta divných věcí. Když zavřete oči, zapolsoucháte se, tak si některých všimnete. Když připojíte i nos, tak ucítíte tu zvláštní atmosféru. I přes hluk motorů je tam ticho. Ticho, které by se dalo krájet. Nezdá se to. Ledé mluví, motory hučí... Ale když se skutečně zaposloucháte, uslyšíte jen ticho.
Všichni čas od času cestujeme vlakem, metrem, tramvají, nebo autobusem. Tak i já jsem jednoho dne jel. Kam? To už nevím. Je si pamatuji, že jsem nespěchal. Byl jsem v dobré náladě a tak jsem vnímal svoje okolí. Všímal jsem si tváří, lidí, kteří se zdáli být jak sochy. Nehybní, bez mimiky, bez výrau. Jediná tvář se neusmávala! Nikde žádná jiskra v oku. Nikdo smutný, naštvaný, znavený. Nikdo veselý, šťastný, usměvavý. Ten autobus mi něco připomínal, jen jsem stále nevěděl co. Pak mi to došlo, když jsem se znovu díval po voskových tvářích svých spolucestovníků. Ten autobus mi docela zřetelně připomínal rakev. Ti lidé byli mrtví.
Až na další zastávce nastoupili dva lidí. Byli to Apolon a Artemis. Nebo tak alespoň vypadali. Bylo to, jako když Apolon v noci se svým Slunečním spřežením projížděl Hadovou říší, aby potěšil srdce mrtvých světlem. Ti dva se tvářili... Jejich oči byli plné citů tomu druhému. A snad právě proto ani oni dva nevnímali okolí autobusu.