Blázen

Chtěla bych stát na vrcholku vysoké hory. Hodně vysoko nad oblaky, kde fouká prudký studený vítr a vlasy mě bičují do obličeje. A tam bych měla teprve možnost volby. Konečně bych se mohla rozhodnout spontánně, aniž by mě cokoli omezovalo a navíc by to nebyla volba bezvýznamná. Mohla bych tam jen tak postávat s rukama roztaženýma a pozorovat kouzelné svítání od obrysů nejvyšších vrcholků pohoří až po pomalé klesání slunce do údolí. A nebo bych se mohla nechat unést větrem, strčit se do zad a pomalu padat. Není důvod u toho křičet. Tohle si musí člověk užít. Padat a s nadšením sledovat rychle se míhající krajinu, s radostí přijmout hučení u uší a vlasy ve větru. Nemyslet na to, že za chvilku všechno skončí, ale uvažovat o svém životě. Měl smysl? Ne. Člověk nikdy není spokojen s tím, co v životě dokázal. Vždycky chce být lepší. Lepší než jeho stín. Ale to prostě nejde. A tak je všem jasné, že ten, kdo letí vzduchem a s šíleným smíchem pozoruje přibližující je bod pod ním, je pro nás nudné notorické davy úplně stejných exemplářů člověka blázen. Ale on dobře ví, že je jedinečný. A chce, abychom si toho všimli i my. Jenže naše davy ho radši odsoudí a vyloučí na kraj společnosti s nálepkou BLÁZEN. Jemu to nevadí. Má svůj svět. A pro ten žije. Občas pro něj umírá. Ale mnohdy pro to, že zůstal nepochopen se svou pravdou. A ta je silnější, než ta naše vštěpená moudrost. Mít své názory je v dnešním světě hřích. Nebojte se být blázny. A nemyslete si, že jsou sami. Nejsou a nikdy nebyli. Sami jsou ti, co se spokojí s luxusním bytem z oceli a černého dřeva, dobře placenou prací a piraňí v akváriu. Nezapomínejte, že blázni mají taky právo na lásku. A vězte, že mnohem víc, než my.