Válka světů aneb ČLOVĚK?...

Listuju stránkama téměř prázdného deníku. Pár poznámek, pár básní... Jsou to jen písmenka, říkám si. A až teď vidím tu souvislost deníku s mým životem.... Ale cítí ten, kdo to čte, to co já při psaní?
Je v tom tolik citu, ale kdo ho uvnitř všeho opravdu pozná? Je tak hluboko skrytý a při tom ze všeho číší.... Některé stránky jsou opálené.... Mám ráda oheň, tak jsem si hrála... Vyzařuje z něj tolik síly, blaha, požitku, světla, života... Cítím se c bezpečí...V mých očích je vlk, jak často slýchávám... Ale já taková prostě jsem. Volná, nespoutaná, oddaná a přece mám svou hlavu, hrdá, dychtivá a žíznivá po bojích. Čekám na ty boje, co přijdou...Oni totiž přijdou. Nevím jestli z toho mám být šťastná, nebo se toho bát, ale prostě se těším....jsem blázen....Budou to totiž boje jiných světů. A já se budu konečně bát... Je to jako chtíč, něco ve mě běsní... V mém nitru je divoký vlk, a proto mě lidé odmítájí, bojí se... Proč se lidé bojí divokosti, vždyť i oni kdysi patřili k vlkům. Byli jsme jedna velká smečka, ale jak je tomu nyní? Lidé se bojí, to je to hlavní...STRACH...