Osobní hříchy

Proklínáme dny, kdy jsme zůstali jen tak sedět.
Proklínáme dny, kdy jsme nebojovali.

Přestali jsme bojovat s nástupem srdcervoucích myšlenek, které za spásu sebe samých, chtěli platit odpuštěním. Můžeme jim věřit? Můžeme je spasit?
Můžeme odpustit něčemu, co nám brání jít dál? Dá se vůbec něco takového provést? Myslet na to?

Podle statistik dneškem hodnocených, se počet rouhajících se myšlenek zvýšil o 80%.
Tento rapidní nárůst prý způsobily hříchy, kterými se všichni necháváme vláčet.
Každý máme svůj vlastní a osobní hřích. Větší, menší. Hlubší, povrchnější. Snažší, těžší.
Společnost prý odsuzuje vše, co má spojitost s odpuštěním. Divné.
Celkem zavádějící skutečnosti však dávají na odiv to, že čím více je lidí mírumilovnějších, tím více vzniká osobních hříchů. Schováváme se pod peřinu z hmotných materiálů a neužíváme slov, kterými bychom dávali svým blízkým pocit lásky a radosti.
Máme strach ze provalení našich prohřešků. Občas jdeme raději spát, abychom nemluvili.
Nebo děláme že neslyšíme, abychom nemuseli odpovídat na něco, při čemž bychom museli lhát.

Přišla jsem. Viděla jsem. Nechápu. Odcházím.