"Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí" - Domácí násilí

Lidé se bojí mluvit o různých věcech. V dřívějších dobách byla některá témata považována za hluboké tabu, ale dnes za doby demokracie by tomu mělo být jinak. Svoboda slova patří k jednomu z lidských práv, a přesto se někteří lidé bojí hovořit o určitých věcech nebo se svěřit. Jednou z nich může být také domácí násilí, které je v dnešní době často probíraným patologickým jevem. Různé organizace se snaží dnes a denně pomáhat lidem, které postihlo domácí násilí, hlavním faktorem je ale spolupráce. Co tedy nutí postižené tímto problémem, aby ho nechali za zavřenými dveřmi.

Většinou to není z důvodu strachu, že by je za to útočník napadl znovu. Což by pravděpodobně ani nemohl, kdyby skončil ve vazbě. Myslím, že tím zásadním důvodem je psychické pouto k pachateli. Kdyby vás přepadl někdo neznámý, okamžitě byste to šli oznámit policii.

Představte si ale, že útočníka znáte již delší dobu. Opečovává vás, je milý a tímto chováním vás naprosto okouzlí a ovládne. V průběhu tohoto vztahu se ale něco změní. Nejprve děláte vše, co vám partner přikáže. Později toho čím dál tím častěji využívá, až to přejde v hysterické výbuchy a postupem času k občasnému psychickému i fyzickému napadání, které se stává pravidelným.

Jak tedy napadaný člověk může pochopit, že se jeho partner úplně změnil. Často pak tito lidé naivně věří, že se vše zase vrátí k lepšímu, že to bude stejně krásné jako na začátku. Lidská psychika je přeci jenom křehká a s trochou snahy lehce ovladatelná. Růžové brýle se tedy velmi těžce sundavají, a proto je většina případů domácího násilí stále uschována za dveřmi bytů či domů a nikdo o ní netuší.

Je až hrozné pomyslet na to, jak se může místo, které má plnit funkci bezpečného soužití a sociální ochrany, změnit ve vlastní svět plný strachu a nejistoty. Většina z nás ve chvílích smutku či strachu utíká do svých domovů, kde nachází klid od venkovního světa a pocit bezpečí. Kam se ale mají schovat ti, kteří bezpečí domova ztratili. V jejich domově neexistuje žádné místo, kde by se stali neviditelnými, útočník si vždy najde cestu jak se k nim dostat a jak jim ublížit.

V mnoha případech za chybu matky, která je napadána, ale přesto to neoznámí, trpí děti. Většinou útočník dříve či později napadne i děti, které jsou bezmocné a tudíž se obrací na svou matku. Právě ona je povinna chránit je za jakýchkoli okolností, přesto tomu v těchto případech není. Značná část matek se svých dětí nesnaží ani zastat. Je tedy možné, že zaslepení a imaginární láska je silnější než mateřský pud.

Je důležité si uvědomit, že pokud si své problémy nechají lidé pro sebe, budou se bát o nich otevřeně hovořit a budou je zapírat, nikdo jim s jejich řešením nepomůže. A také je důležité si přiznat, že na vše nestačíme pouze sami a ta nejrychlejší pomoc čeká přímo před dveřmi. Stačí pouze promluvit.