Směsice

Mužné ruce. Upřený pohled, který probodává celé moje tělo.
Mám strašné nutkání podívat se do těch na pohled ďábelských očí, které svou modrou barvou vyzařují hloubku, ve které by se člověk který se nedrží, utopil.
Nejednou jsem měla nutkání na tebe sáhnout. Dát ruku do tvé a pocítit ten bezpečný úkryt ve tvé dlani. Svými rty bych objala ty tvé a s plným vědomím bych tě políbila načež bych upadala do hluboké hypnózy, ve které by neexistoval čas ani zranění.
Existovalo by jen vědomí přítomnosti, pocit souznění a naprosté splynutí dvou chápajících se duší.
Těla od sebe vzdálená pár milimetrů ukazují okolnímu světu to, co mělo být skryto.
Někdo by nechápal, ale my ano.
Stačí jen jeden podmanivý pohled a podlamují se mi kolena, která jsou celý život pevná a mohu se na ně spolehnout. Ted se klepou. Jak je tohle možné, ptám se.
Tep je tak rychlý, že nestačím počítat údery srdce, které bije jako o život. Ruce jsou ledové, pohyby ztuhlé, obličej bez mimiky, tělo bez gest.
Jako ledové sochy stojíme opodál a pozorujeme, jak se ten nechutný svět mění v bílý ráj.
Ráj, kde je možné vše. Létat. Dýchat pod vodou. Občas tam lidé vracejí i minulost.
Povětšinou však zůstávají raději u přítomnosti a jen trošičku hledí na budoucnost.
Přece jen, na některé vzpomínky by měli dávat zbrojní pas, protože dokážou lecos zabít.
Zabíjejí naděje na lepší zítřky, zabíjejí nový život, zabíjejí krásně trávenou přítomnost, zabíjejí nás.
Ted jsem někde zaslechla text jedný písničky a zněl asi takhle :
„Takovýhle vážný zranění............To jen zabijáci ocení.............Láska jenom silný zabíjí...............“
Co je na tom pravdy ví jen ten, kdo tohle zažil. Kdo miloval. Kdo opravdu miloval.
Kdo cítil tu bolest, která spaluje jako špatné svědomí. Kdo nemohl spát, protože cítil tíživou bolest na hrudi, která se každým novým okamžikem zvyšovala a prohlubovala.
Je tak těžké jít s hlavou vstyčenou, když člověka bolí srdce.
Je těžké jen jít, když je uvnitř tíha a bolest vlastní neschopnosti.
Zmožení životem dáváme v sázku svou vlastní podobu. Mimika nás jeví štastnými, ovšem vnitřní bolest nám nedovoluje jít s úsměvem na rtech. Je to naprosto nemožné.
Tendence mírnit bolest tím, že se budeme smát je sice obdivuhodná, ale nic na faktu nemění. Utíkáme zas a znovu před svým vlastním Já.
Láska je přece pro otroky a Ty jsi boháč!
Můžeš si koupit lepší cit než je láska. Ta ti zbytečně ublíží a tobě se bude zdát, jako kdyby si ty peníze vyhodil z okna. Kup si raději závist. Tu má každý. Závistí se dokonce lidi i pyšní. Pyšni se taky. Kdo by chtěl lásku. Láska jen trhá srdce a ničí životy. Láska je kazitelka všech iluzí.
Nebo si kup lež. Tu krásnou voňavou lež. Ta říká tolik pravdy, že jí každý zbožnuje.
Na co láska. Na co pravda.
Jsou to dvě věci, které jen zbytečně ničí všechny kolem.
Nechceš přece sloužit lásce jako nějaký sluha, ne? Nechceš být přece jako její otrok, který se jen souží z domu do domu a prosí o přijetí. Raději si nechej zajít chut. Láska je zbytečná rozkoš, které se poddáš hned po jejím spatření.
Když jí uvidíš, zatmí se ti a chceš jen jí. Nic jiného pro tebe neexisuje a tak se jí celým svým tělem, duší i srdcem oddáváš a sloužíš jí, jako otrok. Tohle přece nechceš slyšet.
Nechceš slyšet, že si něčí otrok, když si pán. Můžeš poručit všemu. Nenecháš se přece od ní omezovat. Bojuj o svojí čest.

Ovšem ted jsme tady a prožíváme svou vlastní lásku. Svůj vlastní život. Svoje vlastní příběhy, které se jen málokdy nedotýkají příběhů jiných.
Toužíme, cítíme, křičíme, naříkáme, modlíme se. Za mě. Za tebe.