Člověk je v podstatě bytost nespokojená s těmi ostatními

Anotace: Zamyšlení nad citátem, který pronesl Josef Čapek..

Pro ty, co neví. Tenhle citát v nadpisu má na svědomí Josef Čapek. Velmi známý český spisovatel a malíř. Nenajde se snad nikdo, kdo by o něm někdy neslyšel. Moc dobře jsem si to uvědomoval, ale i přesto jsem udělal něco nevídaného, troufalého. Na několik málo okamžiků, po přečtení jeho citátu, jsem si dovolil nesouhlasit. Věděl jsem, že existují lidé, kteří si stále na něco a na někoho stěžují. To bych musel být z jiného světa plného naivity, kdybych to neviděl. Bylo mi proti srsti přiznat si, že tahle obecná nespokojenost se týká opravdu nás všech.
Avšak teď, po tom, co jsem se hlouběji zamyslel, vybublává na povrch můj omyl. Měl jsem radost z toho, že budu psát opoziční názor proti této velké osobnosti. Vzbuzovalo to ve mně opravdové nadšení. Nicméně se mi to v hlavě srovnalo a nezbývá mi nic jiného, než potvrdit jeho slova. A proč jsem tak najednou změnil svůj názor? Zkusím to vysvětlit na nějakém krátkém příkladu.
Je pondělí ráno, státní svátek. Lidé nemusí do práce a já nemusím do školy. Není pro mě však vůbec těžké si představit, jak by vypadala moje cesta na gymnázium. Je to stále se opakující koloběh událostí. Existuje však jedna věc, která nikdy není úplně stejná. Můžete stále dokola dělat jednu a tu samou věc, ale lidé, kteří budou kolem vás, nemusí být stále stejní. A já si díky těmhle rutinním cestám uvědomil, že měl Josef Čapek pravdu. Abyste dobře chápali. Nedovedu každého z vás přesvědčit o tom, že ten citát je pravdivý, ale myslím, že vás mohu navézt k tomu, abyste si to uvědomili. Já jsem si to uvědomil takto. Probudím se. A hned po probuzení nejsem spokojen s tím, kdo vymyslel, že škola začíná v 8 hodin ráno. Vylezu ze dveří bytu a zakopávám o krabici se sběrem, kterou tu položila sousedka. Místo toho, abych si řekl, jak je skvělé, že se snaží třídit odpad, mě napadá pár sprostých slov. Vidíte znovu tu nespokojenost? A to jsem teprve na začátku. Vycházím z našeho panelového domu. Před tím musím odemknout zamčené vchodové dveře. „Kdo je sakra stále zamyká?“ Už jsem v pořádném časovém skluzu, a světe div se, nadávám i sám sobě, že jsem tak pomalý. Snažím se co nejrychleji seběhnout schody k tramvajové zastávce, ale zabrzdí mě skupinka pomalu jdoucích lidí. Sprintem dobíhám tramvaj, ale řidič mi těsně před nosem zavírá dveře. Jsem nucen čekat několik minut, než přijede další. Během čekání vykouřím alespoň pět cigaret. Podotýkám, že jsem nekuřák, ale zákaz kouření na zastávce nikomu nic neříká. A když ano, stojí jen půl metru za zastávkovou cedulí. Konečně nastupuji do tramvaje. Blýská se na lepší časy. Kousek ode mne sedí velice pěkná slečna. Sympatická, říkám si, téměř bez chyby. Na další zastávce nastupuje obstarožní dáma v klobouku. Žádná volná místa už nejsou. Sympatická slečna se ani nehne. Nepouští paní sednout. A ještě k tomu je na paní sprostá. Kam se poděla ta hezká tvář. Ostatní spolucestující se pouští do nesouhlasného bučení. Kupí se ve mně nespokojenost a zlost. „Hleďte si všichni svého!“
A dost. Sedím doma, pouze si představuji svoji cestu do školy a stačí to na to, abych byl vytočený. Začínají ve mně růst pochybnosti o tom, jak všichni můžeme žít na jedné planetě. Připadá mi to téměř jako zázrak, že společnost funguje. Vezměte si, jak málo času stačilo na to, abych našel tolik věcí, které mi na ostatních vadí. A to bylo jen na lidech, které vůbec neznám. Podle všeho dokáže být člověk plně spokojen jedině sám se sebou. Na komkoliv jiném si člověk vždy najde nějaké to „ale.“ Jestli to tak probíhá u každého člověka a podle všeho (a také našeho citátu) ano, je svět napěchován nespokojeností až k prasknutí. Najdeme- li na neznámém člověku nedostatky během několika vteřin, jak to vlastně vůbec vydržíme s našimi blízkými? Když se nad tím pozastavím a hlouběji se zamyslím, zjistím, že je to ta správná otázka. Odpověď na ni je složitá, ale ve výsledku prostá. Bude to možná znít jako klišé z pohádky. Nejspíš si někdo byl velmi dobře vědom vrozené lidské nespokojenosti, proto vynalezl lásku. Nebudu polemizovat nad tím, kdo je ten někdo. To už je téma na jiné zamyšlení. Rád bych teď rozebral, jak jsem přišel na souvislost mezi lidskou nespokojeností a láskou.
Myslím, že každý to musí znát. Zná to buď z vlastní zkušenosti, z romantických filmů nebo z červené knihovny. Pakliže to zná každý, musí mi také každý dát za pravdu. Pro lepší znázornění mých myšlenek si představte chlapce a dívku. Chci mluvit obecně, takže se nebudu zabývat jmény. Chlapec a dívka se do sebe bezhlavě zamilují. V tuhle chvíli se stává něco velice pozoruhodného. Oba dva jsou šťastní a nevzniká mezi nimi žádná nespokojenost. Spíše naopak. Zvláštní je, že chlapec i dívka mají stále vlastnosti, které by jim za normálních okolností velice vadili, ale v tomhle období je to jiné. Láska má úžasnou schopnost, obrnit zamilovaného bariérou proti nepříjemným vlastnostem ostatních. Myslím, že jen díky tomu svět neprasknul na přebytek nespokojenosti. Podle mě je to skvěle vymyšlené. Musím se přiznat, že jsem udivil sám sebe. Nikdy se moje myšlenky tímhle směrem neubíraly. A najednou jsem si vytvořil teorii o lásce a jejím účelu. Jsem o její správnosti přesvědčen. Jestli vy ne, neberte mi iluze, prosím. K čemu jinému by mohla láska být než k tomu, aby nám pomohla přežít v pro nás tak nedokonalém světě. Je úžasné vědět, že mám naději na poklidnou cestu do školy. Tím chci říct, že jakmile se zamiluji, nastoupím do tramvaje jako úplně jiný člověk. Budu ignorovat nedostatky lidí okolo. Bude mi to jedno, protože budu vědět, že znám dokonalého člověka. Tedy aspoň zdánlivě dokonalého samozřejmě. Není to skvělé?
Jednu nevýhodu to však má. Pocit zamilovanosti je kouzelný, na tom už jsme se, myslím, shodli. Jenže všechno hezké jednou končí. Další generacemi prověřená pravda. A to je přesně ta nevýhoda. Zamilovanost bohužel netrvá věčně. Dříve nebo později naše obrana zeslábne a my začneme vnímat ty už několikrát zmíněné nedostatky. A proč? Musím napsat, že pouze tuším. Ale to je v pořádku. Nikdo si nemůže být těmito věcmi naprosto jistý. Proč tedy myslím, že zamilovanost netrvá stále? Připsal bych to nutnosti zachování rovnováhy. Stejně tak, jak existuje dobro a zlo, musí existovat i láska a nespokojenost. Jakmile by byla zamilovanost nekonečná, zanikla by nespokojenost. A kdyby nebyla nespokojenost, Josef Čapek by neměl pravdu. Ale tohle už jsme si vysvětlili na začátku mé úvahy. Čapek, jakožto člověk moudrý, se nemůže mýlit. Mějme úctu přeci.
Myslím, že by se hodilo pár slov na závěr. Kupodivu mě jich napadá hned několik. Už jsem několikrát napsal, že nyní již plně souhlasím s citátem: „Člověk je v podstatě bytost nespokojená s těmi ostatními.“ Nicméně, rád bych k němu připsal dodatek. Takže: „Člověk je v podstatě bytost nespokojená s těmi ostatními, pokud zrovna není zaslepen láskou.“ Kdo ví, možná se to uchytí a za pár let budou studenti na gymnáziu uvažovat o Čapkově citátu s mým dodatkem.