Kde je můj volný čas?

Je to už nějakých pár dnů, co přemýšlím, kam se poděl můj bezstarostný volný čas. Není pravda, že bych o tom přemýšlel neustále. To by bylo prakticky nemožné. Tahle otázka se objevuje jen v těch málo okamžicích, kdy mě nepohlcují mé životní starosti a školní povinnosti. Jo, možná to zní na středoškoláka přehnaně, ale nechte mě domluvit. Myslím, že bych to, co se mi honí v hlavě, mohl úspěšně přirovnat k následujícímu. Řekněme, že veškeré nutnosti života, ať ty špatné či ty ještě horší, jsou velký, hluboký, temný a všudypřítomný oceán. A já se v něm pokouším plavat. Povětšinou se mi to však nedaří, což znamená, že se téměř pořád topím. Jen zřídkakdy mi tato nekonečná masa vody dovolí se nadechnout. Vždy, a věřte mi, že opravdu pokaždé, mě napadá, proč tomu tak je? Jsem přece člověk, aspoň to tvrdí můj rodný list. Tak proč já jako člověk-tvor suchozemský mám neustále plavat a zdolávat hlubiny tohohle oceánu?
Myslím, že podobnou otázku si pokládá každý z vás. Každý svou vlastní formou, možná i lepší než je moje představa topení se. Podle mě však podstata problému zůstává pro všechny stejná, stejně nepříjemná. A já se sám sebe ve své volné chvíli ptám, jak z toho ven. Bohužel neexistuje jiná odpověď než: „Nijak, plav dál.“
Celým tímhle nesmyslem, chci jen dát najevo svoji nespokojenost. Ani trochu se mi nelíbí, jak je nastavený životní standart v dnešní společnosti. Není v ní místo, ani pro trochu klidu. Někdo může namítnout, že přeháním. A pokud si někdo opravdu myslí, že píši v superlativech, upřímně mu gratuluji a tiše závidím. Já se opravdu cítím přidušen rychlostí jakou „běží“ naše společnost. Přidušen stejně tak, jako když se ve větší rychlosti vykloníte z okna auta a snažíte se nadechnout. Vzduchu je najednou příliš mnoho, což má za následek, že nemůžete dýchat vůbec. A přesně tak to je. Je toho kolem prostě moc. No uznejte. Je normální, abych tenhle článek psal po částech, jako poznámky do svého mobilu?
Tak, už můžete mluvit, já skončil. Ptáte se, proč jsem tohle celé psal. Sám nevím. Chtěl jsem jen o své nespokojenosti někomu povědět.