jak chutná život

Potím se strachy, ještě nikdy v životě jsem se tolik nebál. Je neskutečné jak dlouhý dokáže být týden. Jak dlouhá dokáže být jenom hodina. Hodina, šedesát minut dlouhá, ale mně se to nějak nezdá. Někdo by to měl přepočítat.
Jmenuji se Milan, jsem student. Jsem z malého města, ale jako každý od nás jsem odjel studovat do Ostravy. Pro někoho nic extra, ale pro mě? Naše městečko má jen malé náměstí s obecním úřadem a třemi obchody. Hospody jsou tam jenom dvě, takže když jsem poprvé spatřil ulici Stodolní, přišel jsem si jako v ráji. V Ostravě studuji už tři roky. Nemám žádné velké problémy, tedy neměl jsem. Jako šestnáctiletý jsem v rodině způsobil menší skandál, neboť jsem oznámil, že domů nikdy žádné děvče nepřivedu, protože se mi líbí chlapci. To bylo přednášek, to bylo zákazů, ale člověk si nakonec zvykne na všechno. Když jsem jim poprvé přivedl ukázat Libora, byli rozpačití, ale teď ho mají rádi. Letos ho dokonce pozvali na Vánoce. Těšili jsme se. Ale to bych to já idiot nesměl pokazit.
Jak už jsem řekl, Stodolní je vážně dobrá. Tak dobrá, že vám stačí jenom hodinka a i když jste gay, tak vám to na seznámení stačí. Já jsem se seznámil. Ten kluk byl k smrti krásný. Bylo na něm vidět, že o sebe dbá, postava vypracovaná z fitness centra, hebká pleť a kvalitní oblečení. Byl jsem tak unesen, že na Libora jsem zapomněl do pěti minut. Proto, když mi Roman nabídl odvoz, tak jsem neváhal. Měl krásnou limuzínu značky audi, bylo vidět, že si potrpí na život na vysoké noze. Všude to vonělo, všude čisto, ten chlapec se mi zamlouval víc a víc. Neodmítl jsem pozvání na skleničku a neodmítl jsem ani přespání. Když mě druhý den odvážel domů, byl jsem šťastný. Cítil jsem se jako znovu zamilovaný.
Od mé noci s Romanem uběhly skoro tři měsíce. Není mi dobře a už vůbec se necítím šťastný nebo zamilovaný. Roman byl jen dalším idiotem, který bezcitně ničí lidem život. Už se mi vůbec neozval. Navíc Liborovi jsem nic neřekl a ani to nemám v plánu. Jen by ho to ranilo a já sám teď dobře vím, jak to bolí. Dneska tu byla Zdenka. To je moje kamarádka už od základní školy. Mám ji strašně rád, rozumíme si. Ne nadarmo se říká, že homosexuálové jsou nejlepšími kamarády. Dneska mě ale milá Zdenička pěkně naštvala. Objevil jsem včera na ruce divnou vyrážku, bohužel Zdenka ji objevila taky. Prý má o mě strach. Večer mi volala a sypala na mě jednu radu za druhou. Nejdřív jsem se to snažil ignorovat, ale strach mě dohnal až k počítači, čtyři hodiny jsem si četl o nemoci jménem HIV. Samozřejmě jsem toho o ní slyšel už mraky, ve škole, od rodičů, prý je to nemoc gayů. Byl jsem si vědom toho, že s Romanem o nějaké ochraně nemohla být ani řeč. Je to velice zajímavé, ale většina mých partnerů si s tím nikdy nedělala velké starosti. Rozhodl jsem se zvolit stejný přístup.
Mám podezření na mononukleózu, doktorka poslala moji krev na rozbor. Nakonec mě poslala domů, mononukleózu nemám, ale mám si prý jít udělat testy na AIDS. Můj strach pořád sílil a sílil. Ale čím víc jsem se bál, tím jistější jsem si byl, že jsem nakažený. Nakonec jsem zavolal Zdence, zítra tam jdeme spolu. Jelikož Libor se o mé nevěře dozvěděl, s jeho podporou počítat nemůžu. Sbalil si věci a odešel, Vánoce nebudou. Když odešel, poznal jsem, jak důležitý pro mě je. Rozhodl jsem se, že mu zavolám, že jdu na testy, telefon mi ale samozřejmě nezvedl, takže jsem mu musel nechat vzkaz.
Zaspal jsem, v noci jsem vůbec nemohl usnout, hlavu plnou myšlenek. Co budu dělat? Nechci na to myslet, ale nedokáže mě rozptýlit nic.
Jsme v ordinaci, bojím se jako malé dítě. Zdenka mě drží za ruku, za dvě hodiny dostane můj život jiný rozměr, možná. Kdybych se opravdu nakazil, za jak dlouho vlastně umřu? Já nechci umřít. Miluju život. Závidím sebevrahům, kteří si mohou sami zvolit. Já už tu možnost možná nemám. Libor se mi neozval. Nedivím se mu. Jsem odporná špína. Nikde už nedostanu práci a všichni mě odsoudí. Nestačí, že jsem gay, ale navíc jsem HIV pozitivní. Zdenka mě obejme, jsem jí vděčný, že se mě neštítí.
Pane Pacinko!“ ozve se z ordinace. Vstoupím. Vidím svůj odraz ve skle skříně s léky, jsem bledý až zelený. Myslím,že brzy spadnu. Sestra mě vyzve, abych se posadil. „Pane Pacinko, máme zde vaše výsledky testů, jste tady sám nebo máte doprovod?“ „Jsem tu s kamarádkou, čeká před ordinací.“ „ Dobrá, dříve než vám výsledky sdělím, chtěla bych vás upozornit, že nemusejí být stoprocentní, doporučujeme tedy absolvovat nejpozději do tří týdnů ještě jedny.“ Nikdy jsem neměl rád dramatické pauzy, čekal jsem moc dlouho a už déle nemůžu. Kam se hrabe Vladimír Čech a jeho významné odmlky při soutěži Milionář. „ Pane Pacinko, mohu na Vás mluvit? Máme pro vás dobrou zprávu, Vaše výsledky jsou negativní.“ Nikdy bych nevěřil, že mi někdy bude něco znít krásněji, než slova lásky, ale tímhle se mi opravdu změnil život. Není na světě přece krásně?
Jak chutná život? Chutná přesně takhle. Báječně. Dříve bych vám řekl, že nejlíp chutná s mojitem v ruce, s cabrioletem na silnici a při úžasném sexu. Špatné to není, ale jedině ti, kteří si prošli něčím jako já, kteří poznali onu pomyslnou hranici mezi životem a smrtí, tak ti mohou vyprávět.