Sobectví?

Jen tak bez cíle se procházela parkem. Bylo už pozdě k večeru. Vločky se sypaly z tmavého nebe a tiše dopadaly na zmrzlou zem, aby je vzápětí vítr rozfoukal do všech světových stran. Našlapovala opatrně, jakoby nechtěla jediné z vloček ublížit. Přemýšlela o sobě, o životě, o něm...možná si to jen namlouvala a možná právě v tom okamžiku, kdy přestávala věřit v osud...právě v tom okamžiku..se zahleděla na nebe..a právě v ten samý okamžik spadla hvězda. Třebas to bylo jen letedlo mířící na jih, do tepla, pryč od nehostinných podmínek, ale ona chtěla, aby to byla hvězda. Právě ta co vám dodá naději, která chybí. Bylo by smutné opustit tento svět, jen proto, že teď zrovna jí nebylo dobře, že měla špatné období, že se jí hroutil svět. Bylo by zbabělé prchnout před tím vším, a tak se bloumala ulicemi, přemýšlela a v žádném případě si nechtěla připustit prohru. Za minutu půlnoc, hlásily staré hodiny visící na polorozpadlém věžáku. Tak ještě několik okamžiků a bude konec. Konec Štědrého večera, vlastně konec celého dne, ale začátek nového povzbudivě kývla hlavou. Začátek nového dne a to je optimistické. Dívej se dopředu, jen vpřed a nikdy né zpátky, říkaval kdysi jedem moudrý muž. Bylo to tak dávno, že už se vlastně ani nepamatovala, jak vypadal. Byla ještě malá, když zmizel z jejího života stejně rychle jako se v něm objevil. Jen tak bez varování. Chodíval v poloroztrhaném kabátu, na hlavě měl naraženou starou beranici. Bloumal ulicemi tak jako právě bloumala ona. Byl smířen se sebou, se životem... neměl domov a přece všichni si ho vážili. Pokaždé, když procházel jejich ulicí její obyvatelé ho vítali. Kývnutím hlavy, smeknutím klobouku nebo pozdravem. Nikterak jako, když vítáte známého, přítele nebo člena rodiny. Byl součástí pouličního života, vašeho života. Nikdy moc nemluvil, ale když už na někoho promluvil bylo to pár slov. Tiše, mírně, nikdy nikomu nenutil své názory, beztak si většina lidí myslela, že je to blázen, ale ona ….ona mu rozuměla. Věděla, že za pár sekund skončí tolik očekávaný Štědrý večer, který ji tolik zklamal...nepřišel....a věděla, že je s tím vším smířena. Možná se jí to pokusí nějak vysvětlit, možná se jen bude potutulně usmívat, jako to dělával vždycky, když provedl nějakou lumpárnu...ano možná právě tak bude vypadat jeho omluva. Ale jí to už bylo jedno, nepotřebovala omluvu, protože mu dávno odpustila, dávno před tím, než jí to provedl. Odpustila mu všechny hříchy světa dávno před tím, než spáchal klukovskou lumpárnu před jejich domem, když sněhovou koulí rozbil okno jejího dětského pokoje. Odpustila by mu všechno, jen proto že ho milovala. Věděla, že on nikdy nebude cítit to co ona. Ne nebyla to neopětovaná láska, mnohokrát jí řekl, že ji miluje, že ona pro něj znamená celý svět a že když není sní nemá pro co žít, ale pořád to byla ta láska, upřímná přesto láska, která nestačila. Kdyby byla uprostřed požáru a on tam byl s ní. Utekl by...nejprve by zachránil sám sebe, pak by se možná vrátil, možná by si to vyčítal a možná by ji i zachránil, ale dřív musel myslet na sebe. Nevyčítala by mu to, nesnažila by se změnit ho, nemrzelo by ji to, protože tak by to bylo správně...každý musí nejprve myslet na sebe. Ne není to sobectví, je to prostý fakt. Když dáváte někomu dárek, myslíte na to jakou z toho ten dotyčný bude mít radost a právě vás to naplní pocitem štěstí. Je to snad sobectví? Ne není...
Nevnucovala nikomu svoje myšlenky, jako ten starý, dávno zapomenutý, nikým nechtěný muž...jen věděla, že ona je tu pro něj a on tu je pro sebe. A bylo to tak správně. Poslední vteřina a tento den byl pryč. Stál na rohu ulice, temně osvícené starou lampou, stál tam a omluvně svíral v rukou kytici rudých růží. Ty měla nejraději, věděl to a byl tu proto aby se omuvil, proto aby ulehčil svému svědomí. Rozeběhla se mu vstříc a vklouzla do jeho pevného obětí. Byla tu pro něj on tu byl proto, aby ulehčil svému svědomí a bylo to tak správně.

Kdo nepoznal, nepochopí … / snažila jsem se něco vyjádřit, jestli se mi to povedlo či nikoli je na vás, aby jste to posoudili...