Darujte úsměv

Nedávno jsem zaskakovala na brigádě za kamarádku v jednom velkém obchodním centru na kraji Prahy a nabízela jsem vánoční balíčky lékárenských produktů.

Je až k neuvěření, jak lidé reagují při oslovení někým, kdo má něco nabízet, prodávat nebo předvádět.

Vánoce v obchodních střediscích jsou mor.

Člověk si tak hezky stojí v červeném tričku a santovské čepičce, usmívá se jako blbeček na všechny kolem a když se usměje na někoho, kdo jde jeho směrem, ten se mu raději vyhne pohledem a obkrouží ho velkým obloukem...

Když takhle stojíte pár hodin, na tváři máte už pomalu křečovitý úsměv, který nejde setřást, pod vámi se objevuje vystátý ďolík a v břiše vám zní doslova muzikál, proklínáte se, že jste se na podobnou otročinu vůbec dali...

Ale tak dobré skutky k Vánocům přece patří, nebo ne?

Jedno z mála rozptýlení skýtají děti. Opravdu malé děti, maximálně předškolního věku... Jejich bezelstnost a upřímná radost by měla být hlavním prodejním artiklem velkoobchodů a samoobsluh obzvláště v době Vánoc...

"Zásoby - nevyčerpatelné...
Cena - není stanovena. Berte si..."

Už i batolata reagují na červenou čepičku a velikého člověka, který v ní vypadá jako klaun. Ukazují si prstíčkem a chichotají se do dlaně... Usmějí se a občas i zamávají a s napětím očekávají odezvu.

Na malou chvílí dostanete křídla.

Druhá skupina lidí, kteří svým zájmem potěší, někdy spíš pobaví, jsou důchodci. Jsou to sice už jen výjimky, protože většina jich je stále s něčím nespokojena,reptají a neustále si stěžují. Všude a všem. Hlavně těm, kteří jsou ochotni poslouchat, nebo se k tomu snadno nechají donutit.

Ale když k vám přijde nějaká stařenka a zajímá se nejprve o nabízené zboží, takže vám dá možnost alespoň jednou použít a podělit se o nastudované informace, pak se vás zeptá na radu a nakonec začne povídat o sobě, synech, vnucích a vnučkách...

Život napsal mnoho příběhů, některé jsou veselejší, jiné smutné, jen kdyby je někdo poslouchal..

Nebo když k vám přijde starší manželský pár, žena projeví zájem o medikamenty na prostatu, jako dárek pro manžela a onen starý pán začne hýřit vtipem a okatě se snažit s vámi flirtovat...

"Na to já jsem ještě mladý... Mě všechno funguje jak má... Viďte, slečno?"

Ale abych to uzavřela. Za to jedno nekonečně dlouhé a hladové nedělní předvánoční odpoledne jsem tam viděla tak málo úsměvů, že je to až smutné. Jeden by řekl, že když už jsou nakoupené zásoby jídla a pití až do Silvestra, tak by mohli být lidé aspoň ve tvářích přívtivější... A ono nic.

A kdo to změní? Nikdo jiný než my sami...