Nesnaž se - znáš se

Je to každej den stejný. Ráno vstaneš a podíváš se do zrdcadla – pořád ten stejnej ksicht. Jeden den je to lepší a jinej nad sebou uroníš pár zbytečnejch slz. Zase tě popadne ten známý pocit, že jsi na nic. Jako obvykle si nestihneš nanést make-up a jako každý ráno si neuděláš svačinu. Vybelháš se před dům a zasuneš obličej až po nos do límce. Devadesát dní, celou zimu. A pak najednou prásk! Dneska už to bude jiný. Nebudu odstrkovat malé děti na ulici, nebudu ignorovat belhající se staříky v MHD. Co si to k čertu myslíš?! Znáš ten pocit, kdy víš, že to nebude takový, jaký si to představuješ? Předem víš, jak to bude, jak to skončí, „ale umíš si tak dokonale lhát!“ Jako to ráno, kdy máš pocit, že tvůj táta žije, protože jsi ho potkal kdesi ve snu, a zapomeneš se ho zeptat „kde si se ty roky schovával?“ A pak ho půjdeš hledat? Nebuď blázen. Ironií je, že se ti den co den vrací pár stejných vzpomínek. Jednou určitě zapomenu. A zase! Už si zase lžeš! Právě ses přistihl. Tak bude to někdy lepší? Směšná naděje. Jen chceš zůstat naživu.
Ironie sluje v poetice zvláštní figura pointující, která je vlastně druhem a vyvrcholením litotése; nechce-li litotés říci všecko, co by se říci mělo, říká [Ironie] pravý opak toho, co je přesvědčením mluvícího (Ottova encyklopedie)…
...Ironií je, že si přiznáš jen ty přijatelné věci, když pravdu stejně znáš.
...Ironií je, když tě to k němu netáhne a stejně ho nesnášíš za to, že tě nechce.
...Ironií je, že víš, že někoho můžeš milovat a ze strachu z bolesti nic nepodnikneš.
...Ironií je, že ta bolest se i bez toho aniž bys riskoval, stupňuje.
...Ironií je, že si nikdy nikomu neřekl co ti vlastně je. Myslíš, že o tobě někdo ví všechno? Ale no tak – vždyť si to neřekl ani sám sobě. Tak na co každý den myslíš? Na to jak tě milovaná osoba pohladila po vlasech a řekla „snad to bude dobrý“ a ty už jsi ji nikdy neviděl? Tenkrát ta jedenáctiletá holka věděla, že už se nevrátí a přeci mu jeho ruku odstrčila a řekla „no jo.“ Uvědomil sis to někdy? A přitom na to vzpomínáš každý den. Ani sám to nevíš.
...Ironií je, že tak důležitou věc píšeš cizím lidem, které stejně nemáš rád. A proč? Lítost? Miluješ, když tě někdo lituje. A máš na to právo, Ty jsi byl vždycky ochráncem a utěšitelem! A kdo tobě? Nejlepší kamarádka snad. A stejně se jí neodvážíš položit hlavu na rameno a vyplakat se. Ty jsi ten tvrďák. Jo! Přitom se ti pod sukní kolena třesou jak šestileté holčičce v první třídě. Copak to nikdo nevidí? Nevidí, protože to neukážeš. Nepovíš to nikomu, aby tě nezranil. Radši se uzavřeš. Nasaď úsměv, jen ty zlé oči tě prozradí. Neboj, stejně tě v nich nikdo nevidí. Dokonale propracované emoce. Proboha vždyť ty těm svým slzám věříš. Je to k smíchu, nebo k vzteku? Tak jo. Dost těch slizkých řečí. Pojďte, ať si spravím náladu. Ať můžu zas někomu ublížit dřív, než on mě. Šetřit je, nemá cenu. Hlavně ať mi nezemřou