Včera a dnes

… včera a dnes

Včera není dnes. A proto by se zprvu mohlo zdát, že vše je jinak. Jiní lidé, jiná doba, jiné podmínky. Jako by „Včera“ a „Dnes“ byly dvě vzdálené planety. Jako by nás od včerejška k dnešku dělila jakási obludná propast. Jako by dnešní názory již nerespektovaly ty včerejší.
Ano, pravdou je, že jsme se posunuli dál. Nebo blíž – zkáze. Nové technologie, metody, všeléky na civilizační nemoci, mobilní telefony a navigátory GPS. A lety do vesmíru. Kvantum škodlivin v ovzduší. Krize ve finančnictví, která téměř dokáže zbortit celou společnost. Jsme opravdu tak neosobní, že už nejsme schopni komunikovat jinak než prostřednictvím e-mailů a osobních bankéřů? Takové sci-fi myšlenky se jistě někdy honí v hlavě každému z nás.
Měli bychom se na věc ale podívat i z jiného úhlu. Co se vlastně od „včerejška“ tak radikálně změnilo? Lidé stále touží po šťastném životu, úspěšné práci, harmonické rodině … stejně jako před sto lety či ve středověku. Změnily se okolnosti, změnilo se prostředí, základní lidské hodnoty však zůstaly stejné. Ten, kdo tvrdí, že se měníme k horšímu, by si měl přečíst následující citace:

„Naše mládež je zkažena do morku kostí. Je intrikánská a líná. Nikdy nebude připomínat mládež dávných časů. Mladé pokolení dnešních dnů není schopno zachovat naši kulturu.“
„Ztrácím veškerou naději v budoucnost našeho státu, až mládež převezme moc do svých rukou. Naše mládež je neukázněná, nesnesitelná, nestálá – jednoduše hrozná.“

První text byl nalezen na hliněné amfoře ze staré Babylonie, druhý napsal Hesiodos v 7. století před Kristem. Uvádím tyto dva citáty proto, abych ukázala, že pohled starší – chcete-li „včerejší“ – generace na mladou je v celých dějinách společnosti kritický.
Na dvoře krále Jindřicha VIII. se objevilo tolik intrik, kolik jich stihneme utkat i dnes. Ne více, ne méně. Byla to také minulost, kdy světem vládl antisemitismus, výhružky a dvě světové války. A nejen to. Lidé umí být hodní a ochotní, nebo zlomyslní a vypočítaví za každé situace. Nezáleží na době ani na místě, ale na charakteru, kultuře každého z nás a etice, kterou začali zkoumat již filozofové v antickém Řecku a dodnes nejsou přesně vymezeny mantinely. Ani nemohou být. Jsou totiž zakotveny v každém z nás, individuálně.
To je také důvod, proč bychom neměli potlačovat určité pasáže naší minulosti. Protože minulost patří k nám, je to náš stín; vždy tu bude, aby nás inspirovala … a varovala.

Proto, pro tohle všechno si myslím, že přestože se v rámci své evoluce lidstvo vyvíjí, v ničem zásadním jsme se nezměnili. Co se týká nových vynálezů, nejedná se o nic překvapivého – po poznání bažili lidé odjakživa. Stále něco nového objevovali, tak jako my teď přicházíme na stále nové a nové skutečnosti, protože záhad je svět a život plný. Neustále chceme vědět víc, a to nás žene dopředu. Naší prioritou však zůstává smysluplný život. A přestože se život stal rychlejším, mobilnějším, flexibilnějším, věřím, že jsme stále schopni stejných emocí, jako byli lidé dřív. Že ačkoliv existují rychlé a praktické způsoby komunikace, stále preferujeme osobní kontakt – a to je jedna z vlastností, která z nás snad nikdy nevymizí – totiž život ve společnosti.
Nezabývala bych se „včerejškem“, „dneškem“ anebo „zítřkem“ jakožto oddělenými částmi lidské existence. Neboť to, co se stalo dříve, mohlo výrazně ovlivnit náš život dnes, stejně jako my nyní utváříme svět budoucnosti. A přestože žít život se zdá být tak lehké a samozřejmé, měli bychom na tohle všechno myslet – že záleží na tom, jací jsme a jak se chováme, a že naše rozhodování bude mít své důsledky.