Cizí tvář

Kdo to je? Tu tvář neznám, ale něco mi říká. Je mi tak vzdálená. Nedokáži z ní nic vyčíst, ale mohu o ní toho spoustu říct. Vypadá milá a působí velice laskavým dojmem. Určitě má krásný život. Nemusí se přetvařovat ani nikoho klamat. Žije si svým životem a je sama sebou. Jistě má spousty přátel a blízkých lidí, kteří ji mají rádi. Žádná práce pro ni není těžká. Všechno bravurně zvládá. Okolí jí ve všem může věřit, vkládá do ní svoji důvěru a nemusí se přitom bát, že by se mu to vymstilo. Usmála jsem se na ni a ona mi úsměv vrátila. Byl jasný, zářivý a plný emocí. Co je na ní tak jiného, čím je od ostatních odlišná, výjimečná a zajímavá? Musí být přeci stejná jako všichni. Pohled na ni mě sice velice uklidňuje, zároveň také působí záhadně. Neznámo je tak přitahující. Chci se jí ještě více přiblížit. Nevím proč se mi to nedaří. Snad myšlenka, že by nebyla tak báječná jak si ji představuji? Rozhodla jsem se, že již nechci být jaká jsem. Nyní chci být jako ona. Přeji si ji poznat ještě víc. Ráda bych se od ní něčemu přiučila. Přinejmenším si přeji mít stejně zářivý úsměv, jaký rozdává na všechny strany. Nedokáži od ní odvrátit zrak. Je jako silný magnet a já se její síle nechci bránit. Chci jí podlehnout a porozumět.
Vyrušil mě něčí hlas. Něco mi říká, ale já se nechci vzdát svých myšlenek. Nechci jej poslouchat. Přeji si, aby mě nerušil. Myšlenky jsou už příliš daleko, aby se vrátily. Začínám slyšet hlas zřetelněji. Stále mu však nerozumím. Začínám mít na něj trochu zlost. V tom si uvědomím, že zlost je určitě něco, co ta tvář nezná. A když se jí chci začít podobat, musím veškerou zlost také ztratit. Když začínám být klidnější, opět začnu vnímat hlas. Nyní mu však rozumím zcela zřetelně. Říká mi: „Majdalenko, nedívej se už do toho zrcadla, musíme jít.“