Zase doma

Zase domů. Kdo by řekl, že existuje někdo, kdo se domů netěší... Ale je to tak. Doma to nikdy nebylo růžové, a teď je to ještě horší. Naši mají svoje problémy a já nestojím o to je poslouchat při pravidelných hádkách. Ale že to zajde až tak daleko.. to by mě nenapadlo ani ve snu. Celá nažhavená se řítím z nádraží domů.Po dlouhých 14 dnech studia zase chvíli klid. A.. doma nikdo. Jako vždycky. A já přece vždycky doufám, že aspoň jednou tu bude někdo, kdo mě přivítá...a ono nic.jdu do pokoje...který se změnil ve skladiště. Takže místo odpočinku po dlouhé cestě vlakem uklízím, abych se vůbec dostala k posteli. Tady už nikdo nepočítá s tím, že tu snad bydlím nebo co. Depresivní. Přijde táta. Zase napitý. „Tak co jak bylo, jak ses měla?“Začnu nadšeně vykládat. Uprostřed věty se otočí a jde pryč. A já nechápu jak to může bolet, jak si jenom můžu myslet, že to bude jiné...když je to tak pokaždé. Je pátek večer, naši v hospodě a bratr všude jinde jen ne doma. Začínám se těšit zpátky na podnájem...tam si řídím všechno sama. Tam mě nikdo neignoruje...tam jsou fajn lidi,s kterýma si pokecám a čemkoli a oni mě vyslechnou, když mám splín...a hlavně, tam mě mají rádi a podle toho se ke mně chovají...