Kouzelná mince?

Chtěla bych svou kouzelnou minci. Takovou, která vždycky ví, jakou cestou se dál vydat. Hodím, dopadne – panna nebo orel… Ano nebo ne… A já jsem si jistá, že se na ni můžu spolehnout – je přece kouzelná. Fakt ji potřebuji! Mám se přestěhovat? ANO. Mám jít večer na párty? ANO. Je támhleten pán opravdu ten pravý? NE. Je tohle dobrá přítelkyně? ANO.
No, uznejte, jak by to bylo krásné a jednoduché. Žádné životní křižovatky, na kterých jen bezradně stojíte a nevíte kudy kam. Žádné hodiny rozjímání a dohadovaní vašich různých já. Žádný strach z toho, že tohle rozhodnutí je špatné… Skvělé vyhlídky.
Ale přemýšlím dál. Mám svou kouzelnou minci. Tím pádem nemusím bojovat se životem – nevím, co je to trápení, stesk, smutek, bolest. Nevím, protože jsem to nikdy nemusela zažít. Jenže kolem mě jsou přátelé, kteří to vědí. A já je najednou nechápu. Proč tahle holka mluví o starostech a támhleta o bolesti? Co je to za slova? Poslouchám. A najednou neumím poradit, neumím se vcítit, neumím pochopit – nejsem přítelkyně, kterou potřebují. Ztrácím postupně své přátele, protože oni svou kouzelnou minci nemají.
Pak mi to najednou dojde. Kouzelná mince by byla krásná. Ano, bylo by to dokonalé. Jenže byla bych já i pak stále já? Vždyť mě celý život formují nejen šťastné okamžiky, ale i ty mé malé životní bitvy. Někdy prohrané, někdy vyhrané. Někdy končící úsměvem, jindy mořem slz.
Nechci kouzelnou minci. Chci se smát, plakat, šílet, radovat se, bát se… A všechny tyhle emoce chci zažívat se svými přáteli. Jsou lepší než kouzelná mince. Věřte mi!