Nevděk

Je to obyčejná holka. Na první pohled nezajímavá. Ošklivá ale není, to určitě ne. Nemusí se moc učit na to, aby měla vyznamenání. Hloupá asi vážně není. Má skvělej vztah se svými rodiči, může si chodit kam chce, když se bude vracet podle sebe rozumně a hlásit se, že je v pohodě.
Má hromadu zájmů ráda kreslí, píše, poslouchá hudbu a sama ji i v jednodušší formě provozuje.
Nezpívá úplně špatně, na sporty není nadaná, ale mohla by být i větší poleno. Semtam si chodí zaběhat a na inlajny.
Nekouří, pije málo. Chodí večer ven, ale nevyvádí moc velký blbosti.
Její kluk ji miluje, ona má jeho jen ráda. Ale nemá to srdce mu to říct. Přestože s ním není šťastná.
Co si o ní myslíte? Nic zvláštního ne? Má snad důvod bejt nešťastná? Hromada lidí jí může závidět.

Teď se jí podíváme do hlavy. Nemohl by bejt den delší? Nechci moc dlouho spát, je to jak zabíjení času, ale jsem unavená. Chci toho stíhat moc, ale nemám možnost. Když jsem s ním, je mi fajn, dokud mi neříká, jak mě má rád, popřípadě jak mě miluje... Já mu tohle totiž říct nedokážu. Neumím lhát o tom, co cítím. Tak radši mlčím. Jenže je mi ho líto a moc...
Trápí mě to a přestože mě to neomezuje, připadám si tak. Proč? Nevim, jakobych nerozumněla sama sobě.
Nestíhám kreslit ani hrát na nic, i když, jo čas si najdu. A hlavně se mi poslední dobou nechce do ničeho, co musim.
Jsem nevděčná? Asi... Jakoby mi nestačilo to, co mám.

A závěr? Člověk je buď zcela přirozeně nespokojenej tvor nebo jsem nevděčnej exemplář. Mělo by snad stačit, že existuju a můžu ovlivňovat, co se děje. Pokud nato budu mít odvahu. Jo, odvaha je to, co mi chybí. Odvaha říct nepříjemnou pravdu, kterou někomu ublížim. Možná je to slabošství, ale někteří lidé to prostě nedokážou. A už dost.
Nevděk, hrozná věc, ale jinak to někteří lidé nedokážou. Musí o něco přijít aby si toho dokázali vážit.