Boží Mlýny

Boží mlýny..........?

Když jsem byla mladší, vždycky jsem věřila, že všechno negativní, co na tomhle světě spácháme se nám jednou vrátí. Když jsem měla své „budhistické“ období, bylo mi jasné, že se to nemusí odrazit v tom aktuálním životě, ale přišlo mi to spravedlivé. Pamatuji se na dokument o Tibetu. Reportér se v Indii sešel s Dalajlámou. Mluvili o nějakém vážném tématu a najednou se jeho svátost začala hrozně smát. A Dalajláma se smál a smál až z toho plakal. Až po několika minutách promluvil: „Víte už hezky dlouho mě tu otravuje jeden neodbytný komár a já ho chtěl zamáčknout botou, ale najednou mi došlo, že by to klidně mohla být moje babička a nějak mi ta představa přišla k smíchu“. Možná měl zlou babičku, nevím, ale já bych komárem asi být nechtěla. Nemám ráda krev a mám strach z výšek.
Máma mi jednou říkala, že poznám až budu dospělá, řekla: „Poznáš to, protože najednou začneš chodit na pohřby a už nikdy nepřestaneš.“ A já vím, že už dospělá jsem a bohužel jsem nějak přestala věřit, že duše se někam přenese a žije dál. Jednou jsem poslouchala rozhlas a jako host tam byla Veronika Žilková, mluvila o smrti svých blízkých a pronesla tam něco, co cítím stejně i já: „Když mi umřel táta a nakonec i syn, pořád jsem čekala, že je někde budu cítit, alespoň závan nějaké energie. Ale necítila jsem nic, byli prostě pryč.“ Teď mám období naprosto ateistické. Mám pocit, že je určitý vymezený čas a pak ta naše svíčka prostě.....zhasne. Nevíme jaký časový úsek na tomhle světě nám je dán do vínku. Možná, že boží mlýny melou dost pomalu, možná nemelou vůbec, ale je to snad důvod, abychom se nechovali tak jak víme, že se sluší?
A krom toho, že máme žít jak se sluší, musíme také umět za své místo v životě bojovat. Nedávno jsem dočetla román „Příběh jednoho života“ od Maupassanta. Rvalo mi to srdce a zároveň mě to hrozně naštvalo. Hlavní hrdince nebylo dopřáno mnoho štěstí ze života, potkávalo jí spoustu překážek a strastí. Šíleně mě dopálilo, že to vzdala, rezignovala na vlastní život. Jak to mohl Maupassant dopustit? Kdyby byl živý, napsala bych mu dopis nebo alespoň drsný e-mail. Nepotřebuju happy endy, ale potřebuji, aby mí hrdinové z knížek bojovali, byť na špatné straně, ale bojovat se přece musí. Moje kamarádka Soňa bojuje celý život, přenesla se přes smrt své sestry, neustálé zdravotní problémy s nevyléčitelnou nemocí střev a teď jí objevili rakovinu kůže. A víte co mi řekla, když jsme spolu byly naposledy na vínku? Že je to nejlepší víno jaké za poslední dobu pila a že se nějak z každého doušku těší víc než dřív. Napřed jsem jí nechápala, to víno vážně nebylo nic moc, pochopila jsem jí až později...tomuhle se říká boj.
Máma vždycky věřila, že všechno dobré co pro někoho udělá, se jí vrátí. Možná ne tak rychle jako bumerang, ale vrátí. Jednou k ní do obchodu přišel pán v montérkách, potřeboval na chvilku štafle. Už je to rok a i mamka přestala věřit, že jí je přinese zpátky. Minulý týden objevila úžasné webové stránky začínající pizzerie. Nabízeli úžasnou věc, předplatíte-li si dvacet pizz, budete mít dopravu zdarma a ještě slevu 30%. Poslala jim tedy penízky na účet a za týden chtěla pro své kolegyně objednat oběd. Měla smůlu, ty úžasné webové stránky byly vymazány...kolik lidí asi nalítlo stejně jako ona? Je to celkem k smíchu, ale miluju mámu za to, že jí to absolutně neodradí od toho, aby měla lidi ráda. Možná už nevěří každému, ale obávám se, že za svůj život ještě přijde o mnoho štaflí, jen pizzu už asi nebude jíst s takovou chutí jako dřív.
Žijme tedy tak, aby nám nic a nikdo nevzal radost a chuť z milované pizzy (ať už symbolizuje cokoliv) a nepočítejme štafle o které nás život připraví. Prosím Vás o to a zároveň Vám slibuji,bude se nám všem žít mnohem lépe. Čestný pionýrský.