Svět mýma očima

Zamysleli jste se někdy nad tím, co všechno vlastně můžeme vidět? A jaké máme štěstí, že to můžeme vidět? Zrak je podle mě nejúžasnější ze všech pěti smyslů. Například bez sluchu se obejdeme. Sice těžko, ale obejdeme. Existuje totiž takzvaná znaková řeč, pomocí které se hluchý člověk může dorozumívat. Teď byste mohli namítnout, že bez zraku bychom se také mohli obejít. To ano, samozřejmě. Ale je to mnohem, mnohem těžší. Bez zraku nemůžeme vidět všechnu tu krásu, co nás obklopuje. Uvažovali jste o tom někdy takhle? Ne? Tak byste to alespoň měli zkusit.
Co všechno tedy můžeme vidět? Na pozorování jsou nejlepší roční období. Krásné je třeba jaro. Slunce častokrát vyjede na procházku ve zlatém kočáře po blankytně modré obloze a své zlaté paprsky rozprostře do celého okolí. Můžeme vidět, jak se slunce odráží. Odráží se od oken domů, listů pokrytých ranní rosou, ale i od brýlí, které lidé nosí na očích. Tyto odlesky vrhají všude kolem sebe krásná duhová „prasátka“. Vidět také můžeme první jarní bouřky. Nejprve se mírně zatáhne doposud bledě modrá obloha a začne foukat slabý jarní větřík. Větřík pomalu začne nabírat na síle a za chvíli už z něj není jen obyčejný slabý větřík, ale pořádný vítr. A hned nato můžeme spatřit první kapky. Dopadají na rozehřátý chodník, silnici nebo na schody, a když se budete dívat pozorně, uvidíte, jak se z těchto míst zvedá slabá pára.Obloha se pomalu začne roztahovat, ale nepřestává pršet. Naopak, začíná kapat ještě o něco víc. Do toho v dálce uslyšíte dunivý hrom. Zazní druhý, třetí, čtvrtý a za chviličku už ho také můžete spatřit. Prožene se oblohou během minutky a všechno ozáří, přestože je světlo. Má modrou barvu a takový zvláštní tvar. Je pokaždé jiný. Jednou jeho ostré hrany míří vpravo, jindy zase vlevo. Nejkrásnější na tom je, že je takový zářivý, lesklý, těžko popsatelný.
Já miluji jaro. A také miluji růžovou barvu, která je v tomto ročním období vidět prakticky všude. Třeba na stromech. Jsou vysoké, krásné a mají mohutné kmeny. V jejich korunách začínají vykvétat první okvětní lístky. Jsou bílé a mají růžové konečky lístků. A nebo jsou žluté a nebo třeba celé růžové. Vypadají sladce, a zrovna tak i voní. Jakoby prosily, aby si jich někdo všiml. Třeba včelky nebo čmeláci. A ti si jich všímají. Slétají se k nim, sedají si na ně a pijí jejich sladký nektar. A nejen z okvětních lístků, ale i z kytiček, jako jsou například krásně žluté pampelišky nebo modré pomněnky. Nad tou krásou se tají dech. Ať se podíváte kamkoliv, všude se to hemží barvami.
Jaro by se ale klidně dalo srovnávat s létem, které je mu velice podobné. Ale také se jistými drobnostmi liší. Ze stromů začnou mizet okvětní lístky a postupně je nahradí plody. Červená kulaťoučká jablíčka, buclaté rudé třešně a sladké meruňky. Tu sladkost můžeme vidět. Jen co naše očko spatří krásnou, kulatou, oranžovou meruňku, naše chuťové buňky začnou pracovat samy od sebe. Říkáme si, že tu sladkost cítíme, ale my ji i vidíme, nemyslíte? Krásné ovšem také je, jak začínají rozkvétat rudé růže a žluté karafiáty. Jejich lístky dostávají správný tvar a barvu. Je to pastva pro oči. Svou zásluhu na tom všem má jisto jistě slunce, které se prakticky celé léto nehne z oblohy a už nedělá jen občasné projížďky jako na jaře. Zkusili jste se do něj někdy podívat? Myslím do slunce. Jde to těžko, že, ale když se vám to přece jen na pár vteřin povede, nemyslíte, že to stojí za to? Někdo si možná říká, že je to jen velká žlutá koule. Svým způsobem má pravdu, ale není zrovna tahle velká žlutá koule obdivuhodná? Já myslím, že je.
Nejkrásnějším, a mým oblíbeným obdobím je určitě podzim. Jistě vás hned napadne, proč zrovna podzim, když není ani teplo, ani zima. Není krásně, ani ošklivě. Nekvete moc kytiček, často prší a tak dále a tak dále. To je samozřejmě pravda. Ale podzim je nejpestřejší roční období. Ze stromů začne opadávat listí, které je žíhané všemi barvami. Nejčastější je žlutá, červená, zelená, hnědá……… A pak spousta barev slitých a pomíchaných a veselých a smutných. Je to prostě a obyčejně neobyčejná nádhera. Popadané listí tvoří velikánský koberec splétaný ze všech barev. Rozprostírá se v lesích, okolo řek a rybníků i pod jednotlivými stromy, například u vás před domem. Ale co stromy bez listí? Myslíte, že vypadají opuštěně? Že je jim smutno nebo zima? Možná vás to napadne, když je vidíte jak se ohýbají ve větru, jejich větve naráží do oken domů, do jiných stromů a všeho, co jim stojí v cestě. Určitě vypadají opuštěně, ale uznejte, že tak krásný koberec, jako mají na podzim, by jen těžko třeba v létě hledaly. Můžeme vidět, jak všechny doposud krásné kytičky uvadají. NE. Ony neuvadají, jen se chystají na dlouhý odpočinek. Budou spát a spát a spát, a až přijde zase jejich čas, tak se probudí a opět z nich budou ty krásné rudé růže a žluté karafiáty. Ale na to si budou muset déle jak pár měsíců počkat. Budou muset počkat, než se sluníčko opět vyhoupne na oblohu a začne hřát. Ale opravdu hřát. Až nebude zima a nebude zmrzlá půda.
Ovšem nejsmutnější je zima. Co můžeme vidět v zimě? Možná jste na to někteří doposud dívali stejně jako já, jenže to je chyba. V zimě je možná zima, ale to neznamená, že je snad o něco méně krásné než jakékoliv jiné roční období. Zřejmě teď uvažujete, co na zimě může být tak krásného, že se o tom vůbec zmiňuji, ale věřte mi, že je toho mnoho. Jako první vás určitě napadne sníh. Je bílý. Ano, je bílý. Bílá snad není krásná barva? Určitě je to příjemná změna po té spoustě červené a zelené, žluté, růžové a dalších, co nás obklopují celý rok. Je zvláštní podívat se kolem dokola a vidět jenom bílo. Všude bílo. Na autech, střechách domů a hlavně v korunách stromů. To je panečku podívaná. Větve se prohýbají pod tíhou sněhu. Malé větvičky, které ho neudrží, pomalu praskají, padají k zemi a sníh, který na nich doteď ležel, se začne sypat dolů. Větřík ho začne roznášet po okolí. Vypadá to, skoro jako by sněžilo. A když je opravdu velká zima, můžeme spatřit rampouchy. Co je na nich tak zvláštního? Vždyť je to jen zmrzlá voda. Ne ne. Není to jen zmrzlá voda. Je to součást zimy. Součást velké zimy. Krásná součást velké zimy. Rampouchy k zimě prostě patří. A když zasvítí sluníčko, byť jen nepatrně, tyhle krásné, průhledné rampouchy začnou všude kolem sebe pouštět malinké světelné odlesky, které mají různé barvy. Je to výjimečná podívaná. Souhlasíte se mnou?
Pozorovat ovšem nemusíme jenom počasí, kytičky, lístečky a rampouchy. Pozorovat můžeme i spoustu jiných věcí, nebo například lidí. Určitě vás také potěší, když jedete v ošklivém deštivém počasí do školy nebo do práce a někdo, kdo s vámi jede městskou hromadnou dopravou se na vás malinko usměje. Vrátíte mu ten úsměv? Já ano. A víte proč? Protože stojí za to vidět, jakou má radost, že v takto nehezkém počasí dokázal alespoň někoho rozveselit a maličko mu ten chmurný den zpříjemnit. A stojí zato vidět, jakou má radost z toho, že i na něj se někdo usmál a pokusil se ten den zpříjemnit jemu. Je to taková milá služba. Každý pak pozoruje, že máte dobrou náladu, a třeba to nemůže pochopit. Víte proč? Protože třeba zrovna na něj se nikdo neusmál. Zkuste se tedy na něj usmát vy, on bude mít radost, že má dobrou náladu, a vy budete mít radost, že tu dobrou náladu má díky vám. Není nic krásnějšího než vidět, jak se někdo usmívá. Je to dar, umět se smát, a je to krásný dar.
Ovšem stejně krásné, jako vidět úsměv, je vidět lásku. Myslíte, že lásku nelze vidět? Jak jste na to přišli? Chcete vědět, jak jsem přišla já na to, že ji vidět můžeme? Úplně snadno. Vidíte někoho jak je duchem nepřítomný, nevnímá svět okolo, ale pořád se usmívá. Má dobrou náladu, i když mu řeknete něco ošklivého. Nic ho nedokáže rozzlobit. Neposlouchá, když na něj mluvíte. Neposlouchá, když na něj nemluvíte. Jako by neviděl, neslyšel a nedovedl mluvit. Napadá vás, že dostal jedničku z matematiky? Nebo dostal vyšší kapesné. Ne ne. To určitě ne. Z těchto věcí mají všichni radost. Velkou radost. Ale jisto jistě ne takovouhle. Tak co to tedy je? Láska samozřejmě. Můžete vidět, jak všichni zamilovaní myslí jen na tu svou lásku, přitom jim v očích svítí jiskřičky, které ne a ne pohasnout.
Nejhorší ze všeho, co můžete vidět, je dívat se na smutného člověka. Vám to nezkazí doposud slunečnou náladu? Mně tedy ano. Myslím, že nejen mně. Je škoda, že člověk se nemůže pořád jenom usmívat a hýřit radostí a vtipem. Ale občas to přece jen nejde. Hrozně mě zasmuší, když vidím někoho, jak pláče. Hned se mi chce také plakat. Je to taková přenosná reakce. Dokáže vás to také tak rozlítostnit? Ne? Zřejmě nejste všichni tak citliví jako já a zajisté spousta dalších lidí. Nerozpláče vás pohled na nějaké děcko, které pláče? Nebo na dospělého člověka, kterému se z očí valí krokodýlí slzy? Vždyť je to přece smutné, že se někdo nemůže, nebo nedokáže usmívat. Vždyť je to k pláči. Ale úplně nejhorší je, když se někdo usmívat vůbec nechce. Chápete to? Já ne. Smích je přece zdravý a léčí. Mimochodem pohled na veselého človíčka je přece hezčí než na obličej stažený ve škaredé nebo plačtivé grimase. Nikdy a za nic na světě bych nevyměnila pohled na usměvavé lidi.
Máte na věc stejný názor jako já? Ne? To vůbec nevadí. Každý má právo se samostatně rozhodovat a má právo myslet si něco jiného než já. Věřte mi, vlastní názor je velice důležitý. Chraňte si ho.