Zubatá II

Takže stále obcházíš, a ostří máš, ty holka zubatá, pěkně nabroušené. Povedl se ti dobrý zásek. Říkají, že jedině ty jsi spravedlivá, protože přijdeš ke každému. Ale ten styl.... Nemohla by jsi to dělat trochu jinak???
Vím nemohla. Je to život! Život, jak sladké, plné slunce jsou to hrozny. Někdo s nimi pohrdá, a odchází vlastní rukou z tohoto světa. Ne, není to hrdinství.
Hrdinství je žít svůj život do konce. Do každičkého nadechnutí, poslední chvíle, kdy se zdvihne hrudník, do posledního tlukotu srdce, do poslední chvíle, kdy mozek je schopen vnímat realitu.
A je to tu. Naposledy jsi otevřela dveře a vstoupila. Je to jako dřevorubec, který podtíná kmen stromu. Každé tnutí sekery ubírá stromu mízu a sílu. Jenže z tvých hlubokých kořenů tu vyrostly dva sice ještě mladé, ale statečné a statné výhonky. Ještě potřebují čas, aby mohly vyrůst a zesílit. Ale je tu pokračování. Jen je škoda, že ty to už nevidíš.
Je škoda, že už je nikdy nevyplísníš za špatné známky, za zlobení ve škole, nebo nepochválíš za pravý opak. Neuvidíš, až půjdou do středních škol a budou se rozhodovat, co se svým životem budou dělat dál. Neuvidíš jejich první lásky. A neuvidíš ani plody jejich lásek, které ti mohli skákat po klíně a říkat "babi".
JE KONEC.........
Přestal se vzdouvat tvůj hrudník pod těžkými nádechy a výdechy, přestalo svítit světlo tvých očí, tvé rty se přestaly usmívat a šeptat slova. Krev přestala kolovat v tvých žilách... Je konec. Přišel poslední zásek. Zvítězilas zubatá, ostatně jako už kolikrát. A jako vždy...
Přišel klid a mír. Tvá duše opustila nemocí zchátralé tělo, mysl ale nenašla klidu. Zůstaly tu dvě haluzky, které musejí vyrůst, zesílit a porvat se se životem a tím ostatním, co k tomu patří. Určitě se budeš na ně koukat a provázet je. Jen škoda, už jim neporadíš. A tak tě budou potřebovat, protože MÁMA je jen jedna.
Byla jsem moc ráda, že jsem tě mohla poznat.
Dobrou cestu!