Pocit

A je to tady, další chvíle utápění se v depresích. A jsou to jen svinstva. Svinstva, které tě stále dál a dál nutí sáhnout po těch zkurvených žiletkách. Co na tom vidíš? Jsi takový srab, že nemáš na to se se svými problémy vypořádat jinak než tím hnusně chladným ostřím? Co kkyž příjde chvíle, kdy žiletka zajede hlouběji do tvého zápěstí? A ty zůstaneš bezradně hledět na tu krev? Na krev, která tvou ruku objímá jako tmavá teplá rukavice. Co když tentokrát v tvé blízkosti nebude nikdo, kdo navzdry tvého nevědomí zavolá pomoc a pokusí se ti zachránit tvůj už dříve zkurvený život? Co když se mu to tentokrát nepodaří? Budeš rád? Jsi takový srab aby sis myslel, že ti bude lépe? Co ti dodává tu jistotu, že smrt tě zbaví všech tvých pojebaných problémů? Je to ten pocit, co vnímáš v ty chvíle, kdy si myslíš, že hůře už ti být nemůže? V ty chvíle, kdy tvá roztřesení ruka znovu sáhne požiletkách? Proč se k tomu stále vracíš? Ve chvíli, kdy sáhneš po žiletce, proč ztrácíš zábrany? Proč přestaneš mít strach o svůj život? Je to tím, že se ti uleví, když rozpůlíš žiletku? A ve chvíli, kdy žiletka zajede do tvé kůže, ucítíš vzrušení? Vím jaké to je… Prošli jsme si tím oba. Oba víme jaký je to pocit. Jen s tím rozdílem, že já už to nikdy neudělám. Už nikdy ten nádherný pocit nezažiju. Už nikdy neucítím chladnou žiletku. Už nikdy nespatřím krev, která se lehce spouští po mé paži. Já neměla štěstí. Nebyl u mě nikdo, kdo by zavolal pomoc a pokusil se mi zachránit život. Má krev vychladla včerejší noc.