Facebook a další

Můžeme si blahopřát! Všechno to funguje skvěle, nemyslíte? Stávají se z nás otroci ostatních. Všechna ta fóra a další meeting points, kam se lidé snaží nacpat co nejvíce svých fotek, komentářů, kde znakem hodnoty člověka jako takového není on sám, ale počet „přátel“ na seznamu anebo počet shlédnutí profilu. A k čemu? Jakoby si to stádo tupců, pochodujících v kybernetickém prostoru myslelo, že když si nebudou mít dostatečný počet komentářů k fotkám, přestanou existovat. Ne, díky, ale já vážně nepotřebuji tvořit ubohé fotky sebe sama a čekat nervózně na komentáře lidí, kterým jsem vlastně naprosto ukradená, protože jediný jejich zájem je napsat cokoli, jen aby se o nich vědělo! A koho zajímají statusy typu – „dívám se na film“, „sprchuji se“, „hádejte, co právě dělám“ a podobně. Nikoho to nezajímá...Někdy už není poznat, proč vlastně děláme co děláme, jestli pro sebe nebo pro ostatní...
Možná teď dělám to samé. Myslím, že až ho dopíšu, tento krátký text uveřejním. Ne proto, aby si ho všichni přečetli a já měla pocit, že existuji, to ne. Existence dává sama o sobě vědět dost a dost. Uveřejním ho, aby si ho přečetl jeden, dva, možná tři lidé a možná také nikdo. Chci jen říct – myslete trochu a nebuďte jen hračkami v rukou těch ostatních. Už se na to nedá koukat.