V Pařížské

Časné ráno počátkem ledna.

Neděle.

Snad první sníh téhle zimy pokryl pražskou dlažbu.
Vše se zdá tak čisté.

Jdu do práce, ale protože mi včera ujela tramvaj, vyrazila jsem dříve.

A tak mám čas jenom tak klouzat pohledem po zářících výlohách plných ...značek.

Jsem tu sama.
Jakoby ta ulice předváděla svůj přepych.
Všechny večerní róby, kabelky, boty a šperky jsou ,,moje".

Kolem desáté tudy courají davy turistů.
Tisíce Jonášů z břich barevných kytovců, co parkují na nábřeží....
ale tohle není biblické město Ninive.

Tohle je má Praha...krásná a vznešená, ale také předražená, vulgární, nabízející se, jako lehká holka ... nevkusnými suvenýry, levným pitím a...
lehkými holkami, prý stejně tak levnými a oblíbenými jako to pivo.

Stydívám se za ni...když vidím chování obsluhy v restauracích a obchodech...
řidičů taxíků, revizorů….
Stydím se i za to, jak se mé město stydí za to, že je české.
Za pitomé nápisy...rádoby světové názvy míst, co patřila k Praze minulé...

Je to vůbec Praha pro Pražany nebo spíše místo pro platící turisty ?

Třeba tahle nejdražší ulice v Praze….Pařížská.

Procházejí se v ní průvody lidí, ale obchody zejí prázdnotou.
Jen zboží, prodavačky...a ochranka, co hlídá to všechno.

Snažila jsem si vybrat.
Alespoň jednu věc, která by se mi líbila, kdybych na ni měla.

Tedy já mám...kdybych vybrakovala účet, mohla bych si koupit třeba ty zlevněné lodičky, hedvábný šáteček anebo klíčenku.
Věděla bych, že mám TU značku.
Jenže, co z toho ?
Jsem asi málo ženská a hodně praktická.

Když odhlédnu od skutečnosti, že figuríny ve výloze mají na sobě tolik látky, co já bych měla na šálu…od toho, že v takových modelech nemám kam chodit...stále znovu si říkám : proč ?

Proč tolik žen po celém světě touží po šperku od Cartiera, šatech od Valentina, kabelce Gucci a parfému od Diora ?
Má to na svědomí reklama ?
Vymývání mozků stále stejnými časopisy, které radí co je in ?

Nebo něco, co je v nás ?
Touha po luxusu, jenom pro ten luxus samotný ?

Nechápu to, a nevěřím jakési manažerce nadnárodního koncernu, která v novinách tvrdí,
že chůze na čtrnácticentimetrových podpatcích je opravdu pohodlná.
Snad přejít od baru k šatně...to by šlo.

Nevěřím, že mi přinese klid mít tu správnou barvu a délku či siluetu.
Nevěřím, že mít je to samé co vlastnit.
Nevěřím, že tohle je cesta.
Nevěřím, že tohle je cíl.

Nevěřím na společný vkus.

Odmítám se podřídit někomu, kdo neví, co chci JÁ.