Osud

Osud. Je to vlastně jen pár písmen, ale při vyslovení se někdo začne posměšně ušklíbat, někomu přejde mráz po zádech, někomu to je jedno.
„Věříš na osud?“ Často pokládaná otázka. Ale co to je osud? Jak můžu říct, jestli na osud věřím nebo nevěřím, když ani nevím, co to je? Znamená osud přesné nalinkování života? A jak moc přesné? Říká se, že určité věci jsou dané. Ale co je dané? Je o mně předem rozhodnuto a já jenom slepě plním to, co je kdesi napsané v nějaké Knize? Protože jestli ano, někde to musí být zapsané. Představuju si nějakou knihu obřích rozměrů s pozlacenými okraji a zažloutlými listy, kterými otáčí „ten nahoře“. Přemýšlím o tom, jestli je v té Knize napsáno, na jakou mám jít školu, jaká bude moje práce, koníčky, jaké lidi potkám. A je tam taky napsáno, co si kdy obleču a co budu mít k snídani? Myslím, že ne. Podle mě se osud vztahuje jen ty velké životní události. Ovšem co takovou událostí je, říct nedokážu. Možná svatba, nehoda, smrt? To je ale kruté, mít předem určené takové věci, nemyslíte?
A co rčení „mít osud ve vlastních rukou“? To celý osud popírá. Znamená to, že vlastně o ničem není rozhodnuto a my si můžeme dělat, co chceme? Jak by pak ale vypadal svět, kdyby si každý dělat přesně to, co chce? Nebo to znamená, že osud je přece jenom dán, ale my ho můžeme změnit? To spíš… Kdyby byl osud přesně dán, přece bychom se pak nemuseli o ničem rozhodovat. Nemusela bych přemýšlet, jaká škola je pro mě ta pravá, jakému jazyku se věnovat, věděla bych, co je pro mě to správné. Nebo i ve hře s osudem platí heslo „proč to dělat jednoduše, když to jde složitě“?
„Na co věříš?“ Na to, že všechno, co se nám děje, má nějaký důvod. To, co se stane, se stane z nějakého důvodu. Jenom musíme přijít na to, z jakého. Protože všechno, i ta nejhorší věc v našem životě co se nám stane, má nějaký důvod. A já se ho snažím najít. Ale vždy z pohledu optimisty.
„Takže věříš na osud…“ Tohle je ten osud? To je to, čeho se lidé tak bojí?
Myslím, že určité věci jsou dané, ale my si k nim musíme najít cestu sami. Někdy máme možnost se rozhodnout úplně sami, jindy nám „cestu“ ukážou různá znamení. Znamení osudu. Jenom je musíme správně dekódovat. Napřed rozpoznat, jestli to skutečně je znamení a pak přijít na to, k čemu nás to znamení vede. Bylo by to jednodušší, kdyby existovala nějaká příručka s názvem „Jak rozluštit znamení osudu“, ale to by pak bylo moc jednoduché.
Nikdy jsem si takových znamení moc nevšímala, jestli vůbec nějaká byla, ale poslední dobou mám pocit, že se na mě valí ze všech stran. Kamkoliv přijdu, vidím někde na obrázku Tutanchámonovu posmrtnou masku. Jako možné znamení to beru z toho důvodu, že mi tato maska vždy připomene určitou osobu. A poprvé se toto „znamení“ objevilo právě ve chvíli, kdy jsem o této osobě mluvila. Přišlo mi to zvláštní, a když jsem pak na každém rohu, a to skoro doslova, viděla obrázek této posmrtné masky, dokonce i za hranicemi našeho státu, začala jsem to brát jako znamení. Na něco mě upozorňuje, jen nikdy nedokážu přijít na co. Vykládám si to tak, jak se mi zrovna hodí. Ale něco jsem vypozorovala. Vždy, pár dní po objevení těchto znamení, se „něco“ stane. Nic zásadního, většinou to je maličkost, která mě potěší.
Nebo už jsem paranoidní a vidím to, co vidět chci a osud si maluju k obrazu svému…