Asi by ses divila...

Víš tohle je jedna z těch nocí, kdy se snažím usnout a nejde to, já vím, řekla bys že už je to dávno, že už si na tebe ani nevzpomenu, divila by ses... Každej den mi v mysli probleskává ta samá myšlenka... proč to muselo být takhle? Neuplyne snad den, kdy bych na tebe nepomyslel. Teď tu tak ležím přemýšlím o sobě, pořád to se mnou jde pěkně z kopce. Propadám apatii, žiju dost uboze, ve smutku, lítosti a ve vzpomínkách. Vzpomínám na naši lásku, vím, že byla to nejhezčí, co jsem mohl zažít, už tenkrát jsem to věděl, byl jsem s tebou nejšťastnější člověk na světě, ať si myslíš co chceš, byla jsi pro mě vším. Vše čeho jsem chtěl v životě dosáhnout, stačilo tak málo, abych tu byl rád. Stačilo jen být s tebou, nyní se to všechno zdá být na míle daleko, upřímně pochybuji, že ještě někdy zažiju něco tak hezkýho, myslím, že už toho ani nejsem schopný... Připadám si ztracený, tak jako nikdy. Hodně se toho změnilo, ten čas byl pro mě jako věčnost, každodenní bolest, výčitky a lítost nad tvojí ztrátou. Ta slova co tu píšu, to nikdy nebodou schopna přesně vyjádřit, nikdy bych to nedokázal přesně vyslovit, všechno co jsem k tobě cítil. Pamatuju si i ty nejmenší detaily. Jaké to bylo když jsem byl s tebou, když jsi mě brala za ruku, jak jsem byl rád, když jsi si o mě opřela hlavu, náš první polibek... Nebyl tak nepovedený, jak sis myslela... Moc dobře vím, že to nikdy nezapomenu, dokonce i teď mi to vhání slzy do očí... Pamatuju si, že v tvém objetí jsem byl jako v nebi, nedá se to zapomenout. Já si snad pamatuji úplně všechno. Můžu se snažit jak chci, jediné co se děje je, že jsem den ode dne horší, je mi ze mě zle, neměl bych to říkat, protože je šance, že tím někomu ublížím, ale musím si přiznat, že neustále lituju, že jsem v tu noc, kdy jsi ode mě odešla zůstal "naživu", vážně nemysli, že jsem to udělal pro sebe, já ten život stejně ztratil... Jenom jsem nechtěl ublížit, těm kterým na mně záleží a pořád nechci... Ale nejde mi to dobře, tohle psaní je jenom další důkaz, fakt že po zavření očí vidím tebe, to jenom zhoršuje a já už pěknou řádku dní postrádám sílu s tím bojovat. Chtěl bych se tě zeptat, jestli mě máš pořád za takového sobce, já vím, už ti to je ukradené... myslíš, že to dávno smyl čas, pokud na to ještě nekdy pomyslíš, ale není to tak, mrzí mě to. Chtěl bych mít alespoň klid... Ale klid mi není souzen, ten jsem cítil s tebou... Snad si taky někdy vzpomeneš na nějaký chvíle se mnou, protože já vím, že jsem se ti snažil ze sebe dát to nejlepší a že co jsem k tobě cítil byla opravdová čistá láska, ta nejlepší jaké jsem byl schopný... Pokud si nikdy nevzpomeneš, pak si stejně nezasloužím dýchat, protože všechno čím jsem byl a čím z části snad stále jsem, bylo stvořeno k ničemu.