Smysl?

Co má v životě smysl? V dětství jsem si myslela, že smyslem života je najít pravou lásku a být se svým životem spokojená, ale teď když už jsem dospělá o tom začínám pochybovat. Ať žiji jak chci spokojená nejsem. Zažila jsem hrozné věci a přežila je. Někdy nevím jestli jsem je vůbec měla přežít. Na začátku mě jen psychicky týral můj nynější kamarád. Dokázala jsem mu odpustit, ale hlavně dokázal odpustit on sám sobě. To bylo moje první vítězství nad životem. Pak šla do háje moje rodina, která tam směřovala celou svou existenci. Táta na konci mámu fyzicky napadl a pěstí ji rozrazil horní ret. Nikdy nezapomenu na její řev a slzy a na to jak jsem tátu z mámy strhla, aby ji neumlátil k smrti. I jemu jsem odpustila. Nejdůležitější je, že jsem na to našla sílu. I to se dá pokládat za výhru nad životem.
Někde mezi tím vším mi ruply nervy a já se chtěla zabít. Nevyšlo mi to a já skončila v Opavě na dětském oddělení. Bylo to snad štěstí? Nevím, ale bylo to tak nějak osvobozující. Díky tomu jsem zjistila co umím a jaká jsem, do té doby jsem to nevěděla. Byla jsem zaslepená bolestí a strachem, beznadějí a sebenenávistí. Ty zlé pocity do mě vypálili ohromnou černou díru, která mě pomalu stravovala. Velmi bolestivě. I to jsem přežila a tak nějak nad tím vyhrála. Tehdy jsem si mohla připsat další výhru. Pak jsem poznala Honzíka, kluka o kterém jsem si ze začátku myslela, že je jen jeden z mnoha frajírků. Prostě jsem si myslela, že je to blbeček. Nikdy jsem nebyla taková, že bych nad někým vynesla definitivní verdikt, takže jsem se s ním bavila ve snaze jej lépe poznat. Kéž bych taková nebyla! Zamilovala jsem se do něj až po několika měsících. Cítila jsem z něj vycházet teplo, které mě zahřívalo. Každé jeho slovo pro mě bylo líbeznou písní. Každý jeho pohyb pro mě byl ladným pohybem vznešené labutě. Ano, milovala jsem jej pravou láskou tou, kterou jsem celý život hledala. Ach, tak dobře jsme si rozumněli. Mohli jsme spolu prokecat celé dny a stále jsme měli o čem mluvit. Tehdy řekl, že jsme stejní. Také jsem to cítila, ba co víc já to slyšela v jeho slovech. Když zemřel bylo to jakoby zemřela celá má polovina bytosti, kterou jsem. Ztratila jsem sama sebe, ztratila jsem svůj překrásný chaos.
Od té doby si říkám jaký má můj život a vše v něm smysl, když stejně vždycky to nejdůležitější ztratím.
Ztratila jsem dětství a možnost dospět jako ostatní. Nikdy jsem neprožila pubertu jako vy ostatní. Spíš to vypadalo, že jsem ji prospala. Viděla jsem holky jak blbnou s postavou, úpravou obličeje, aby se líbily klukům. Já sama jsem však nikdy toto nutkání puberťáků necítila. Měla jsem jiné věci k řešení.
Ztratila jsem rodinu, kterou jsem vždycky chtěla mít, ale popravdě řečeno nikdy jsem ji neměla.
Vždycky jsem bojovala, ale teď jsem tak unavená a osamělá v srdci. Už nemám svou spřízněnou duši, už nemám sílu tvrdě se probíjet za svými cíly. Když si promítnu svůj život není to nic pěkného krom chvil, které mi věnovala Gabriele. Asi díky ní jsem se z toho ještě nezcvokla. Tak nějak mě naše staré přátelství drží nad vodou. Jsme jako rodina, jedna je tu pro druhou. Jen kdyby mi pořád něco nescházelo.
Když jdu v noci spát říkám si: „kéž bych se teď mohla k svému milému přitulit a cítit jeho teplo, cítit jeho tep a slyšet jeho dech.“ Kéž bych už nemusela usínat sama a probouzet se v opuštěné místnosti beze smyslu. Každý mi říká, že bych pro to měla něco udělat, ale co? Láska není když si člověk řekne: „Už nechci být sám,“ a je s prvním člověkem, který se mu na první pohled líbí. Láska chce čas a mnoho slov, které pomohou toho druhého poznat blíže, ale ani tehdy není nic zaručeno. Mohou být jen přáteli a nic víc. Díky Honzíkovi vím, co hledám, ale nejsem si jista jestli někdy najdu toho, který dokáže být mou součástí. Na to jsem až příliš komplikovaná osobnost. Mám tendenci stále utíkat a stále se vracet, protože hledám, ale kdo tohle vydrží? Nejvíce hledám sama v sobě, ty pocity, ty krásné pocity plné lásky, důvěry a naděje. Když je necítím je to jako bych necítila nic. S Honzíkem vedle sebe jsem byla jiná než jsem teď. Byla jsem taková jako když jsem byla dítě. Citlivá, důvěřivá, najivní, přátelská. Dokonce i ukecaná. Tehdy jsem cítila tolik pocitů, které mi byly už dávno cizí. V jeho náruči jsem nebyla kus ledu, ta ledová královna, za kterou mě všichni mají. Tohle všechno jsem s jeho smrtí ztratila. Zase jsem uzavřená za velkou zdí, kterou nepoloží ani dynamit. Až příliš dobře vím jak se cítí vězni v té své malé cele, ze které nemohou ven, ačkoli jsou otevřené dveře.
Prohrála jsem!