Hra na život

„Necháš mě tu? Necháš mě tady napospas světlu z pouličních lamp? Dokážeš mě tady nechat bez vlády nad vlastním tělem? Necháš mě tady, aby mě přikryli černou plachtou a mým blízkým řekli jen: Bohužel, už se nedalo nic dělat? Dovolíš, aby mě našly malé děti až všechny ty lampy zhasnou a na mě začne svítit ranní slunce? Prostě mě tady necháš?“

Nenecháš mě tu. Teď se zvedáš na nohy nad moje tělo. Skvěle. Jdeš pro pomoc. Ale počkej, ta je přece opačným směrem. „Stůj! Kam si myslíš, že jdeš?“

___
Snažil jsem se křičet. Tehdy jsem se snažil, ale tvoje černé tričko a šedivá gumička ve vlasech se ztrácely ve tmě, v dálce. Najednou jsem věděl, že už mi nepomůžeš, že už na tebe teď svítí lampy v jiných ulicích a nejsou to ty ulice, které vedou do nemocnice, ani ty vedoucí k telefonní budce. Já jsem věděl, že ty ulice nevedou do nebe. A tak mě tehdy přikryli černou plachtou a mým blízkým řekli to, co měli. Já vím, tebe se to netýkalo. Neznalas mě. Ty ses nemusela bát, že by za tebou jednou přišli nějací lidé a řekli: „Bohužel, už jsme nemohli nic dělat.“
Nejspíš proto, že nemáš nikoho, o kom by ti tohle přišli říct. Ale mohlas´ mít. Stačilo zvednout můj telefon ze země, na které jsem tak bezvládně ležel. Stačilo říct do sluchátka, že tam ležím a potřebuju pomoc. Ani bys na záchranku nemusela čekat, já bych si tě přece našel, vždyť si tě pamatuji ještě teď a to jsem mrtvý. Stačilo tak strašně málo a mohla jsi mít někoho blízkého, někoho, komu by na tobě záleželo. Ale tys ten stupidní telefon nezvedla, nikam nezavolala, a tak teď opět chodíš sama po městě - s šedivou gumičkou - a hraješ si na život. Snažíš se. Spousta lidí v mé kůži by tě nenávidělo, asi jen proto, že už tu svoji hru dohráli. Kvůli tobě.
Já ne. Vždyť, jak bys mohla pochopit, že chce někdo žít, když ty ani nevíš, co to je. Hraješ jen tak, jak se hrát má, jak ti doma řekli, abys hrála, když jsi byla malá. Hraješ ten život podle pravidel, která ale nikdy nikdo nenapsal. Nejsou povinná.
Dodržovat je, znamená pro tebe žít.
A mezitím, co já bych tancoval na diskotéce, ty bys umývala čisté nádobí, protože ti ho doma neměl kdo ušpinit. Už jen proto, že podle pravidel ke hře „Život“ ženy kolem třiceti o sobotních večerech umývají nádobí. A protože toho večera, kdy jsem zemřel, můj telefon zůstal na zemi, stejně jako moje tělo, je v klubech o jednoho tančícího míň a v jedné domácnosti o jednu osamocenou a zbytečnou figurku víc.

Pracovní dobu máš od osmi, přesto vstáváš v šest. Jen kvůli pravidlům. O Vánocích jíš kapra, i když smrdí, na Boží hod jezdíš k rodině, kterou sis vysnila, kterou nemáš. Pravidelně se chodíš na radnici ptát na volný termín pro svatbu, i když nevíš, kdo by ti stál po boku. A to jen proto, že žena kolem třiceti už by se měla chodit ptát na volný svatební termín. A konečně, v pekárně kupuješ vždy deset rohlíků jen proto, abys vypadala stejně, jako ty igelitkami ověšené maminky ve tvém věku, které kupují také deset rohlíků. Tyhle ženy na rozdíl od tebe, rohlíky využijí. Ale přeci jen, žena kolem třiceti snad kupuje tenhle počet, ne? (Co na tom, že skončí v koši?)

Na rozdíl od tebe, já nikdy nebudu figurkou. A kdyby sis náhodou myslela, že jsem teď postava ze hry s názvem „Smrt“, pleteš se. Na smrt si přece hrát nemusím, mrtvý už jednou jsem. A kdybys znala život bez pravidel, kdyby tvoje svědomí znalo tebe, veděla bys, žes zabránila jednomu chudákovi, vytáhnout tě z kolotoče kostek, hracích ploch a barevných koleček, žes zabránila jednomu chudákovi dohrát svoji vlastní hru, kde on hrál roli bankéře. Roli, kterou si sám vybral.
(Na rozdíl od tebe.)