Přetvářka

Copak se všichni nesnažíme být v očích toho druhého lepší než ve skutečnosti? Copak všichni nechceme pro tohoto člověka jen to nejlepší, tudíž i to nejlepší ze sebe, které sice tam uvnitř někde je, ale většinou se neukazuje na povrchu, ustupuje před tím, co je pro nás jednodušší, pohodlnější.
Ano, jsou lidé, kteří to nepotřebují. Znala jsem jednoho takového (mimochodem moc milý kluk), který byl perfektní. Nebo alespoň tak, jak jsem ho znala. Tak, jak ho nejspíš znala většina lidí. Ale nesnažil se i on být pro ostatní lepší? U něj to už bylo normální. Žádná přetvářka.
Ale my ostatní nejsme vždy tak dokonalí, jak bychom si přáli. Jak bychom chtěli, aby nás poznali ostatní. Ti, na kterých nám záleží, Ti, které nechceme zklamat. Může se potom člověk vyhnout takovéto "přetvářce"? Lze tuto považovat za nevinnou, která nikomu neublíží, nebo může být mnohem horší, ublížit nejen tomu, kvůli komu ji podstupujeme, ale i nám?
Máme však šanci bez ní žít? Máme šanci získat si náklonost druhého i bez ní?
A když už se změníme kompletně ke všem lidem, lze to považovat za změnu nebo stále za přetvářku? Může být člověk opravdu upřímně jiný než dříve jen proto, aby se v to nepřetvařoval? Můžete takovému člověku věřit?
Může on věřit tomu, že je to nastálo? Že i když ten druhý pozná, že nebyl takový vždy, že se opět nezmění? Je jedno jak. Ať zpět k tomu, čím byl původně, či možná i k něčemu horšímu.
Můžeme mít něco takového člověku za zlé? A pokud ne, měli bychom mu vyčítat i to, že se snaží být lepší jen pro jednoho a pro ostatní ne?
Já myslím, že pokud se někdo přetvařuje v lepšího, než je, a myslí to dobře a upřímně chce takový být, že bychom mu to neměli zazlívat, ale naopak ho respektovat, protože to dělá z lásky, nebo minimálně náklonnosti, k druhému.